
Možná jste si všimli, že se na Silnějším psovi začaly objevovat také povídky z tvůrčího povídkářského semináře. Potom máte opravu dobrý postřeh. Povídačky jsou zde vítány.

Možná jste si všimli, že se na Silnějším psovi začaly objevovat také povídky z tvůrčího povídkářského semináře. Potom máte opravu dobrý postřeh. Povídačky jsou zde vítány.

Zbejvá třicet sekund. Potim se jako zlej pes. V kapse žmoulám granát po dědečkovi. Sovětskej, vajíčko. Děda mu ale říkal limonka. Zpoždění čtyři sekundy, zabije i na dvacet metrů. Šetřil si ho na německýho oficíra. Žádnýho ale nepotkal. Daroval mi ho. Prej budu vědět, co s nim. Nosí mi štěstí. A tohle je moje první akce. (Celý příspěvek…)

Bylo jich šest. Venku kyselo, tak snad proto seděli v potemnělé hospůdce na periférii místo aby honili psy. Pán s modrým kloboukem se zrovna nahnul k pánovi s černou kůží a docela nahlas mu povídá: „Příteli, já vim, že mi do toho moc neni, ale… prej se tam u vás říká, víte, jsem slyšel… že jako když se vyspíte s pannou, že vyléčíte ten AJC.“ Vedle rozvalený tlouštík s rudým nosem mírně vyprskl smíchy, až mu oteklý jazyk omylem vyklouzl z úst. Nikdo si toho ale nevšiml, takže hranatými prstíky nenápadně nasoukal svůj chuťový sval zpět do pochvy. Ne nevinný úšklebek se objevil i na tvářích většiny zbývajících společníků. (Celý příspěvek…)
Médium fotografie má moc propůjčit komukoli fotografův pohled na svět a spolu s ním i jeho názory, pocity. O právě skončené pražské výstavě fotografií Herberta Tobiase (1924-1982) lze s jistou mírou nadsázky tvrdit, že zprostředkovala svým návštěvníkům průhled hluboko do života tohoto fotografa, a to nikoli jen skrze samotné snímky a doprovodné texty, ale i na protilehlých prázdných stěnách. Tak jako se u psaného textu hovoří o věcech ukrytých „mezi řádky“, můžeme si prázdné výstavní plochy v novorenesanční architektuře Galerie Rudolfinum vykládat jako zrcadlo konzervativní většinové společnosti či umocnění samoty a touhy, které z mnoha Tobiasových výhradně černobílých fotografií sálají. Anebo jen jako prostou snahu kurátorů dopřát kolekci patřičný vzduch, a přitom neoddalovat snímky od sebe. (Celý příspěvek…)
Retrospektivní výstava prvních 15 let soutěže Czech Press Photo je jistě záslužný čin; shromáždí-li se na jednom místě to nejlepší z obrazových prací fotografů spolupracujících s českými médií, měl by návštěvník získat souborný pohled svrchu nejen na současný stav a nedávný vývoj domácí fotožurnalistiky, ale i obecně na vývoj domácích (a v menší míře i zahraničních) politických, společenských a přírodních událostí. Slovo „vývoj“ má přitom v předchozí větě svůj význam a bez něj se smysl celé výstavy přesouvá do jiných oblastí, rozhodně nižších. Výstava, která měla návštěvníky ubezpečit, že česká soutěž má právo na delší existenci – ba v přeneseném smyslu na udělení občanského průkazu – jen potvrzuje bezradnost a neuspořádanost, s níž jsou každoročně ceny vyhlašovány. (Celý příspěvek…)

Kozy, tonfa, kalašnikov. Shluk náhodně rozvěšených fotek na zeď také někdo může nazvat výstavou. Přesvědčíte se o tom na Staroměstské radnici. Spíš než pohledu na posledních patnáct let české fotografie, jak by se z názvu The Best of Czech Press Photo dalo očekávat, se však dočkáte vytržených listů z kalendáře, které jsou až na Havlův fotokomiks bez jakékoliv logiky postavené vedle sebe. Tak zběsile, že by to lépe nedokázala ani pořádně zhulená dětská porota. (Celý příspěvek…)

Pomalu končí první měsíc fungování Silnějšího psa a je tedy vhodná chvíle upozornit na nejbrutálnější publikační fígle (čti chyby), kterých se někteří autoři dopouští. V reakci na to jsem jsem vypracoval stručnou publikační kuchařku Jak psát na Psa. Doporučuji všem, aby si ji alespoň jednou přečetli.
Dále bych vás chtěl upozornit, že od včerejška bylo spuštěno hodnocení článků a příspěvků. Takže hvězdičkujte a palcujte
.