Zbejvá třicet sekund. Potim se jako zlej pes. V kapse žmoulám granát po dědečkovi. Sovětskej, vajíčko. Děda mu ale říkal limonka. Zpoždění čtyři sekundy, zabije i na dvacet metrů. Šetřil si ho na německýho oficíra. Žádnýho ale nepotkal. Daroval mi ho. Prej budu vědět, co s nim. Nosí mi štěstí. A tohle je moje první akce.

Patnáct sekund.

Jenom shodíš ten poklop. Pak seskočit. Vykopnout dveře a tam budou. Všichni grázlové pohromadě.

Deset sekund.

Jednička ukazuje palcem nahoru. Brokovnice na zádech mi trochu kazí balanc. Snad neupadnu. Dvojka umísťuje trhavinu.

Pět.

Teď to přijde.

Tři,
dva,
jedna…

Rána, rána – první zámek, druhá poklop. Skáču hned dolů. Po dopadu okamžitě tasím. Dvě pistolky mi usnadní překonat případné faux pas při představování. Dveře letí. Mírná sprška prachu mi ještě vylepší první dojem.

Jsou tu všichni. Sedí kolem stolu jako králíci u popravčího špalku. Jenom civí. Ještě nechápou. Teď. Střídavě mačkám spouště obou automatů. Každý má nárok na jednu maximálně dvě kulky. Moc nemířím. Střílím hlava nehlava. Přesněji: Hlava. Rameno. Loket. Břicho. Hlava. Další hlava. Přímo do voka. DOBRÁ náhoda. Sérii zakončí záda. Zvláštní. Jen jeden zkusil utýct.

Čisto. Už se nepotim. Klid. Usekli jsme hydře hlavu. Zbejvá už jenom cesta k autu. Jednička jde na chodbu první. Já s dvojkou se přikrčíme u protější stěny. Konferenční místnost mizí za námi. Sundavám ze zad brokovnici. První zatáčka. Žádnej kontakt. Ještě dvě. Opět čisto. Moment. Někdo jde! Běží po chodbě. Jednička posunkem ukazuje na nejbližší dveře. Zamčeno. Vracím se k ohybu chodby. Bude mu trvat sedm sekund, než dojde až ke mně.

Sedm. Dostane broky přímo do břicha. Chlap. Hlídač. Sakra, má taky bouchačku. Prásk. Au. Další broky dostal do krku a další do obličeje a ještě jednou. Levej rukáv mý košile se barví do ruda. Zahazuju brokovnici a beru revolver. Sirény. Zase se začínám potit. Poslední záhyb chodby. Dým a tříštěný sklo. No skvělý. Jsme odříznutý. Hlavním vchodem to už nepude. Zkoušim dveře. 10 tečka B. Velitel dává povel. Jdu první. Ale sakra pes.

My, oni. Je jich dvacet pět. Naštěstí nemaj zbraně. Preventivně střílím ženskou u tabule do lejtka. Kvičí strachy, ale leze pod stůl. To je dobře. Ostatní budou mít respekt. Prohlížím si je. Většinu z nich znám. Všichni nepřátelé. Z místnosti vedou další dveře. Dvojka to jde prověřit.

A pak vidíš jí, hele. Inke Schneiderová, naše blonďatá děvka. Prej budem jenom kamarádi, bude to tak lepší. Škoda, že teď nemám čas. Ukázal bych ti, o cos přišla. Nakonec se ale neovládneš hele a strčíš jí to do pusy. Nebrání se svině, jenom kulí voči. Zmáčkneš spoušť, pro jistotu třikrát. Tuhle dírku jen tak nezašije, slečna.

Dvojka hlásí čisto. Mizíme.

Sirény nepřestávaj řvát. Přebíháme další chodbu a dvojka mi ukazuje na úzký dveře. Jdu první. Strčim do nich. Pomalu nakouknu. Čisto. Krátká chodba končí dalšími dveřmi se skleněným průhledem. Bude tam asi kuchyň. Otvírám ty další dveře. Aj, jej. Aha! Sakra! Nějaká ženská. Nevím, jestli jsem ječel já nebo ona. Já ale žiju a ona má teď provrtanou hlavu. No, pořád lepší než friendly-fire. Na podlahu teče mozkomíšní mok. Obsahuje více tuku než odstředěné mléko, ale zase méně než smetana na šlehání. Není to kuchyň. Smrdí to tu. Hovínka. Hlásím čisto.

Jsme špatně. Ale zpátky to nejde. Další dvoje dveře. Beru ty pootevřené. Na levé stěně dlouhé zrcadlo, pod ním řada umyvadel, pět, naproti kabinky – čtyři. Nedokonalé párování, kdo to sakra stavěl. Kap. Nedovřený kohoutek. Kap. Průtok přibližně litr dvacet za hodinu. Při průměrné ceně… ne. Teď musím myslet. Dvojka ukazuje na poslední kabinku. Zápach je nesnesitelnej. Strčim do dvířek. Chlap. Stažený kalhoty. Chlupatý nohy a vedle nich igelitový tašky. Ve zpocenejch rukou žmoulá noviny. Erfurt Tagblat, sakra bulvár. Na něj nebude škoda kulek. Dostane dvě, každou do jednoho stehna. Pláče a kroutí se na malý dětský míse. Chci ho zbavit utrpení. Namířím na hlavu. Cvak.

„Ten revolver má šest nábojů,“ ozve se za mnou. „Je konec. Teď pomalu vycouvej a zvedni ruce nad hlavu“. Pomalu couvám. Chlap za mnou rychle dýchá. Mrknu do zrcadla. Polda, padesát, vesta, v ruce kanón. Ten už mě nepustí. Koukám kolem sebe. Jednička s dvojkou zmizeli, prostě se rozplynuli. Parchanti. Jako vždycky, když je potřebuju. Nebo jako když si vezmu ty pitomý léky. Co teď? Pořád mi funí na zátylek, čtyřicet pět výdechů za minutu. Já osmnáct. Nejvyšší společný dělitel je devět. Ubožák na hajzlíku tiše skučí. Kouknu znovu do zrcadla. Kapitán. No fajn. Asi zvednu ruce. Zvedám je. V té levé mám pojistku. Dědeček by měl radost.