Vřed – vřed se vyznačuje tvorbou ložisek hnisu v podkoží. Zpočátku se vytvoří tvrdý, vystouplý nebo naběhlý okrsek na kůži, částečně začervenalý. Později se začne pod povrchem kůže tvořit hnis. Vřed později zpravidla praskne a hnis vyteče.

Zelené světlo zářivek šplíchá na prošlapané linoleum. Kohokoli, kdo by se na tiše rozbouřené chodbě teď zjevil, by stáhly k zemi kruhy pod očima. Zakyslý puch a vzdálené vytí. Obrovské hodiny trčí ze stropu jako nezatažený podvozek letadla, které přistálo nestandardně zle. Jejich ručička sebou každou minutu hlasitě škubne a pak se ošije ze strachu, že na sebe svalila něčí zlostnou pozornost. Uklidní se přibližně za patnáct sekund. A za čtyřicet pět dalších ji znovu zalije a na moment přidusí děs, který páchne po sirupu. Stejně si nemůže pomoct. Je to pud. Nutkání. Jako škytavka nebo víra v Boha. Hodiny jsou její bludný kruh.

Je za deset minut půl druhé. Takový milý čas, kdy už není pozdě, ale není ještě brzo. Mám to rád. Vycházím na svou pravidelnou noční obhlídku po pavilónech. Napravo jsou kóje těch, kterým říkám poutníci. I teď je slyším, jak svými kroky drásají přidělené metry na cáry. Přecházejí ode zdi ke zdi, dokud nepadnou slabostí. S oblibou jim natírám chodidla barvami, a když odejdou do věčných chodeb, prohlížím a fotím si jejich nervové mapy na podlaze.

Říkám si Správce. Jsem hlídač. Hlídač vředů. Hlídám lidi, kteří mi propadli, a čekám, až prasknou. Pak vyklidím kóji. Kdysi jsem choval králíky.

Diagnóza – šílenství, nepříčetnost, blouznění, patologická představivost, abnormální ironie. Posílají je přímo z internačního tábora. Nevím přesně, co tam s nimi dělají. Myslím, že se je snaží léčit. Ale hádám, že je to dosti marná věc. Já dostávám všechny vadné exempláře. A ten proud nikdy nevysychá. Když se tenčí, vyrážím na sběr sám. Mám praxi, vyznám se.

Jsou hrozbou pro náš systém. Jsou zaníceným výrůstkem na kůži naší takřka dokonalé společnosti a já bráním svět, který chce žít radostně a pozitivně a bez vředů. Kroužím kolem něj s lampičkou v ruce a rozháním stíny na gigantické precizní tváři. Tady nikomu neublíží. Na stíny mám lapače. A já je mám docela rád – jsou to má plátna, má inspirace, moje volná pole, na nichž působím. Orám. Jsou tu a nikdo jim není blíž než já. To já inspiruju jejich chlupy, aby stály hrůzou. Ví o mně.

Po letech tady poznám už pokradmou smrt po první bouli. Vydouvá se na těle jako zatraceně vzrušující příslib. A každý se tu dřív nebo později vyboulí.

Na konci tohoto patra mám speciální komoru pro Křiklouna. Jsou tady různé typy – kromě poutníků třeba apatičtí zírači nebo baletky, které zavírám do kójí ve sklepě. Baletky jim říkám, protože balancují na hraně od sebevraždy. Někteří se zhroutí před činem, ti úspěšnější po. Měl jsem tu jednoho nesmírně šikovného, z holé cely vykouzlil důmyslný smrtící aparát volně na motivy dětského návodu na vytrhnutí vyviklaného zubu provázkem přivázaným ke klice. Jo, tomu jsem tehdy omylem asistoval.

Ale Křikloun je jediný. Stále neumírá, čímž mě každý den udivuje. Každý den odvahu. Celé noci vřeští, a když se mu hlasivky skroutí do zmačkané koule a odplazí se škvírou pode dveřmi, nekonečné hodiny bubnuje.

Teď vyje. Až míra jeho vytrvalosti překročí a předežene míru mé velkorysosti, nejspíš se ho zbavím. I když to bude škoda, protože jeho přirozená vytrvalost se mi líbí. Jenže já mám jako každý rád klid na práci.

Za týden vězeň uteče. Venku bude pršet a on na sebe nechá kapky dopadat. Vyslechne do ticha a bude mlčet.

Za rok hlídače zabije. Vymáčkne mu mozek. Vřed se musí nejdřív vymáčknout, aby se začal hojit.

Ležím na skále a nade mnou se třese zfetovaná pedosféra. Nespím, protože jestli zavřu oči a přestanu si hlínu držet od těla výhružným pohledem osoby pohřbené zaživa, upadne mi možná na víčka pár tun. Nejím, protože poslední dobou mám stejně akorát pocit, že cokoli sním, snědl už minimálně jeden člověk přede mnou. A moc mu to nesedlo.

Seznámila jsem se tu s krtkem, který umíněně tvrdí, že je jen imaginární výplod mojí fantazie. Páchne po humusu a prudí jako zvětralina. Myslím, že odteď už budu konverzovat jen s imaginárními krtky. Je to moje plnohodnotná volba. Víte, když celý život mluvíte s lidmi, kteří do vás ryjí a tváří se přitom jako leprikóni s mrkví zaraženou do zadku až po lodyhu, oceníte pak někoho, kdo si na nic nehraje.

Možná se ptáte, jak jsem se ocitla pod zemí, na tomto agorafobiky vysněném místě. Pokud se neptáte, měli byste se prostě zeptat. Představte si, že to byla vlastně náhoda. Tedy pokud jste ochotni zahrnout do tajuplné definice náhody ten rozjitřený večer, kdy jsem z kůlny vyrvala krumpáč a šla si vykopat hrob. Žert. Ve skutečnosti nevím, proč mě do toho uvrtali. Ale upřímně, není to tu až tak zlé a můžu tu v poklidu a celkem i bez úzkosti uvažovat o Kierkegaardovi, a tak si nestěžuji. Mám dojem, že tihle lidé, myslím muže z pohřebního odvětví, nejsou při své práci zvyklí na zpětnou vazbu, a tak by je negativní recenze mohla dost zdeptat.

Kierkegaard byl mimochodem ten asketický filozof, co si myslel, že život by neměl být žádná velká prdel. Pojmenovala jsem po něm kdysi svoji akvarijní rybičku. Doufala jsem, že ji to bude motivovat k náboženským úvahám a že si jednou vodu v akváriu promění ve víno. Ukázalo se, že spíš než lásku k Boží obci vyznává lásku k sladkostem života. Byla patologicky promiskuitní a dělala to s gumovými medvídky všech barev.

Když jsem se poprvé probrala pod zemí, vystrašila jsem se málem k okamžité smrti, což by bylo trošku komické vzhledem k okolnostem. Snažila jsem se uklidnit hlubokým dýcháním, jak nás vždycky nutí naše mohutná vitální cvičitelka, která jógu učila už husity a rozdýchá ještě i první povstání organických androidů. Asi deset vteřin jsem se takto uklidňovala, než mi došlo, že čím víc zhluboka budu dýchat, tím dřív mi dojde vzduch. V duchu jsem vypustila k orbitě kletbu zvící tří promptních výrazů a podtrhla diktátorce v teplákách karimatku pod nohama.

Myslím, že brzo umřu. Není to otázka života a smrti, je to víceméně rozhodnuto. Poznání konce jakoby mi do žil vstřikovalo zvláštně vláčný roztok, po kterém tekutím jako zmrzlina, když ji postavíte k troubě. Je to ten typ, který zůstane stát tam, kde ho postavíte. Odmítám se ale dívat, jak mi svatý Petr s kritickými komentáři promítá můj život před očima, pročež jsem si po paměti uspořádala filmový maratón a promítám si bez oddechu všechny tři heroické díly Pána prstenů. A jestli mi ten svatý hnidopich půjde do hlavy šátrat po vypínači, aby mohl spustit tu svou soudnou projekci, a že už slyším, jak nadrženě cvaká s promítačkami, ukousne mu ruku opravdu obludný skřet, to mi věřte. Svatý mužík bude muset na tetanovku. A já se zatím vyliju do rotujícího trychtýře prostoru, který bez moralizujících keců spolkne všechno. Byť potom třeba blinká.

Pokusila jsem se tu navázat mentální spojení. Nevěděla jsem, jak se to správně dělá, čili jsem prostě začala hystericky křičet s tím, že technika se časem poddá. Nebyla jsem si úplně jistá, s kým a jestli vůbec se chci spojit, protože jako začátečníkovi v okultních záležitostech zásvětna se moje možnosti nejspíš omezovaly na nejbližší fyzické okolí, které logicky mělo být plné zapouzdřených zombíků. Říká se, nebav se se sousedním hrobem. Sousední mrtvolu si nevybíráš. Nešťouchej do spícího krokodýla. Jenomže já šťouchla. Jsem už taková.

Navázala jsem spojení s napravo pohřbenou vúdú panenkou. Po hlase působila dost zuboženě, ale vypadala prý ještě hůř, než si díky znalostem z kurzů akupunktury zpátky přišila utrženou hlavu – poslední hmatatelný důkaz fatální krize jednoho asymetrického vztahu. Měla dost zemitý smysl pro humor. Žádná Barbie. Přirozeně. Chtěla jsem ji seznámit s mým imaginárním krtkem, ale stroze odvětila, že už se znají. To byla vlastně výjimka, jinak mluvila bez ustání hodiny a hodiny jako rozeštkaný kulomet k neutišení. Očividně jí na světě potkala spousta útlaku a bolesti. Taktně jsem proto vynechala svoji historku o tom, jak jsem vúdú panenky vždycky přivazovala ke kolejím. Až jednou jí došly náboje – a přestala sebou šít. Krtek cynicky podotkl, že zkapala. Usoudila jsem, že se asi vsákla. Inu, je to lepší než se počůrat a ležet pak v té ponižující louži jak nasraný kojenec.

Nalevo odpočívalo plastové autíčko. Sebevrah. Jeho příběh z něj vycházel ztuha jako zácpa, protože mělo popraskaná pérka uvnitř, strašně huhňalo, často se uzavíralo samo do sebe a odmítalo otevřít třeba jen okénko u řidiče. Jeho matka z rodu tiráků, ze které jednoho dne vypadl na rozžhavenou dálnici, byla pořád pryč, a otce neznal, neboť rodička byla zkrátka trochu děvka a nastavila se každému, kdo jí slíbil pořádně naplnit nádrž. V pubertě, kdy autíčku narostly přední reflektory a koncová světla, ho začal obtěžovat starší lascivní autojeřáb, který měl stejného majitele a přespával v téže garáži z krabice. Nejhorší bylo, že malé autíčko si k jeřábu přes veškerou hrůzu z jeho háčku vytvořilo podivný citový vztah. Jenomže jeřáb se zajímal jen o jeho mladé náhradní díly. Jednou se už neovládlo, ustřelilo jeřábu výfuk a pak to napálilo do svodidel osudu. Paradoxně se zabilo, protože nesnášelo svůj život. Teď nesnáší svoji posmrtnost.

Potom mi vyprávělo slzopudnou historii plyšového králíka s těžkou leprou a jeho sestry, kterou zabili hmyzí paraziti. Oba prý leží nedaleko…A vsadím se, že mi došlo dřív než vám, kde to jsem. A že krtek je správcem tohoto ďábelského panoptika. Ironie přímo krtečkovská. Přestavěl rozbitý vláček na metro, které v každé zatáčce bliká a skučí jako vyděšený strašidelný zámek na kolečkách, když couvá do žumpy, a jezdí teď svými vyšmajdanými chodbičkami od hrobu ke hrobu v intervalech podle jízdního řádu smrti.

Tají se mi dech, protože to tu smrdí jako v jámě plné dětských mrtvol. A protože najednou už vím, co musím provést. Vypínám Pána prstenů. Odtud vede jen jedna cesta. A já ji s díky odmítám.

Zpráva z novin
Mladá žena byla nalezena mrtvá ve svém pokoji na Praze 3 dnes v ranních hodinách. Jakkoli se to může zdát podivné, zemřela na následky četných poranění, která si způsobila šroubovákem ze stavebnice Mladý mechanik.

Zbejvá třicet sekund. Potim se jako zlej pes. V kapse žmoulám granát po dědečkovi. Sovětskej, vajíčko. Děda mu ale říkal limonka. Zpoždění čtyři sekundy, zabije i na dvacet metrů. Šetřil si ho na německýho oficíra. Žádnýho ale nepotkal. Daroval mi ho. Prej budu vědět, co s nim. Nosí mi štěstí. A tohle je moje první akce.

Patnáct sekund.

Jenom shodíš ten poklop. Pak seskočit. Vykopnout dveře a tam budou. Všichni grázlové pohromadě.

Deset sekund.

Jednička ukazuje palcem nahoru. Brokovnice na zádech mi trochu kazí balanc. Snad neupadnu. Dvojka umísťuje trhavinu.

Pět.

Teď to přijde.

Tři,
dva,
jedna…

Rána, rána – první zámek, druhá poklop. Skáču hned dolů. Po dopadu okamžitě tasím. Dvě pistolky mi usnadní překonat případné faux pas při představování. Dveře letí. Mírná sprška prachu mi ještě vylepší první dojem.

Jsou tu všichni. Sedí kolem stolu jako králíci u popravčího špalku. Jenom civí. Ještě nechápou. Teď. Střídavě mačkám spouště obou automatů. Každý má nárok na jednu maximálně dvě kulky. Moc nemířím. Střílím hlava nehlava. Přesněji: Hlava. Rameno. Loket. Břicho. Hlava. Další hlava. Přímo do voka. DOBRÁ náhoda. Sérii zakončí záda. Zvláštní. Jen jeden zkusil utýct.

Čisto. Už se nepotim. Klid. Usekli jsme hydře hlavu. Zbejvá už jenom cesta k autu. Jednička jde na chodbu první. Já s dvojkou se přikrčíme u protější stěny. Konferenční místnost mizí za námi. Sundavám ze zad brokovnici. První zatáčka. Žádnej kontakt. Ještě dvě. Opět čisto. Moment. Někdo jde! Běží po chodbě. Jednička posunkem ukazuje na nejbližší dveře. Zamčeno. Vracím se k ohybu chodby. Bude mu trvat sedm sekund, než dojde až ke mně.

Sedm. Dostane broky přímo do břicha. Chlap. Hlídač. Sakra, má taky bouchačku. Prásk. Au. Další broky dostal do krku a další do obličeje a ještě jednou. Levej rukáv mý košile se barví do ruda. Zahazuju brokovnici a beru revolver. Sirény. Zase se začínám potit. Poslední záhyb chodby. Dým a tříštěný sklo. No skvělý. Jsme odříznutý. Hlavním vchodem to už nepude. Zkoušim dveře. 10 tečka B. Velitel dává povel. Jdu první. Ale sakra pes.

My, oni. Je jich dvacet pět. Naštěstí nemaj zbraně. Preventivně střílím ženskou u tabule do lejtka. Kvičí strachy, ale leze pod stůl. To je dobře. Ostatní budou mít respekt. Prohlížím si je. Většinu z nich znám. Všichni nepřátelé. Z místnosti vedou další dveře. Dvojka to jde prověřit.

A pak vidíš jí, hele. Inke Schneiderová, naše blonďatá děvka. Prej budem jenom kamarádi, bude to tak lepší. Škoda, že teď nemám čas. Ukázal bych ti, o cos přišla. Nakonec se ale neovládneš hele a strčíš jí to do pusy. Nebrání se svině, jenom kulí voči. Zmáčkneš spoušť, pro jistotu třikrát. Tuhle dírku jen tak nezašije, slečna.

Dvojka hlásí čisto. Mizíme.

Sirény nepřestávaj řvát. Přebíháme další chodbu a dvojka mi ukazuje na úzký dveře. Jdu první. Strčim do nich. Pomalu nakouknu. Čisto. Krátká chodba končí dalšími dveřmi se skleněným průhledem. Bude tam asi kuchyň. Otvírám ty další dveře. Aj, jej. Aha! Sakra! Nějaká ženská. Nevím, jestli jsem ječel já nebo ona. Já ale žiju a ona má teď provrtanou hlavu. No, pořád lepší než friendly-fire. Na podlahu teče mozkomíšní mok. Obsahuje více tuku než odstředěné mléko, ale zase méně než smetana na šlehání. Není to kuchyň. Smrdí to tu. Hovínka. Hlásím čisto.

Jsme špatně. Ale zpátky to nejde. Další dvoje dveře. Beru ty pootevřené. Na levé stěně dlouhé zrcadlo, pod ním řada umyvadel, pět, naproti kabinky – čtyři. Nedokonalé párování, kdo to sakra stavěl. Kap. Nedovřený kohoutek. Kap. Průtok přibližně litr dvacet za hodinu. Při průměrné ceně… ne. Teď musím myslet. Dvojka ukazuje na poslední kabinku. Zápach je nesnesitelnej. Strčim do dvířek. Chlap. Stažený kalhoty. Chlupatý nohy a vedle nich igelitový tašky. Ve zpocenejch rukou žmoulá noviny. Erfurt Tagblat, sakra bulvár. Na něj nebude škoda kulek. Dostane dvě, každou do jednoho stehna. Pláče a kroutí se na malý dětský míse. Chci ho zbavit utrpení. Namířím na hlavu. Cvak.

„Ten revolver má šest nábojů,“ ozve se za mnou. „Je konec. Teď pomalu vycouvej a zvedni ruce nad hlavu“. Pomalu couvám. Chlap za mnou rychle dýchá. Mrknu do zrcadla. Polda, padesát, vesta, v ruce kanón. Ten už mě nepustí. Koukám kolem sebe. Jednička s dvojkou zmizeli, prostě se rozplynuli. Parchanti. Jako vždycky, když je potřebuju. Nebo jako když si vezmu ty pitomý léky. Co teď? Pořád mi funí na zátylek, čtyřicet pět výdechů za minutu. Já osmnáct. Nejvyšší společný dělitel je devět. Ubožák na hajzlíku tiše skučí. Kouknu znovu do zrcadla. Kapitán. No fajn. Asi zvednu ruce. Zvedám je. V té levé mám pojistku. Dědeček by měl radost.

Bylo jich šest. Venku kyselo, tak snad proto seděli v potemnělé hospůdce na periférii místo aby honili psy. Pán s modrým kloboukem se zrovna nahnul k pánovi s černou kůží a docela nahlas mu povídá: „Příteli, já vim, že mi do toho moc neni, ale… prej se tam u vás říká, víte, jsem slyšel… že jako když se vyspíte s pannou, že vyléčíte ten AJC.“ Vedle rozvalený tlouštík s rudým nosem mírně vyprskl smíchy, až mu oteklý jazyk omylem vyklouzl z úst. Nikdo si toho ale nevšiml, takže hranatými prstíky nenápadně nasoukal svůj chuťový sval zpět do pochvy. Ne nevinný úšklebek se objevil i na tvářích většiny zbývajících společníků.

Ticho. Chlapec v zeleném fráčku nervózně srkl ze svého eses-šálku a stařec s fialovým penisem vypustil obláček z výfukové dýmky. „Každej něčemu věříme,“ odpověděl černokožec a hloubka jeho myšlenky si vynutila další srknutí a další obláček. „Já jako nemám nic proti tomu,“ rozvíjel otázku pán s modrou pokrývkou pleši,“ že jo, platit platíte, a to královsky, vo to žádná, ale my jsme tady s klukama to trochu promejšleli, viď zelenáči (srk), že je to ale přece jenom blbost. Tomu snad civilizovanej člověk jako vy nemůže snad jako věřit . No jen si to přectavte!.. hehe!“

Černý muž mlčel. Srk, srk.

„Ne opravdu, nemějte nám to za zlé pane,“ konečně se osmělil mladý a zelený,“ ale nám to připadá, že věříte v naprostou hloupost, pane. Jako kdybyste tvrdil, že neexistuje globální okyselování, pane, což jak jistě uznáte… ehm, že.“ Ano, jak správně tušíte, teď se zrovna mladic rozhlíží po ostatních a hledá podporu vtělenou do pokyvování. Nebojte. Dostalo se mu jí. Fialový pokýval.

Srk

Pán s opálenou pokožkou mírně nadzvednul obočí: „Dobrá, pokud bychom uvažovali, že jsem se s vámi odhodlal diskutovat, chrm, namítnul bych, že globální okyselování ještě nebylo nevyvratitelně dokázáno. To, že o něm slyšíme každý den v audiovizi nebo o něm mluví vědci zaplacení Unií vrabců v hrsti, přeci neznamená, že opravdu existuje.“ Pánu v modrém klobouku se rozhořely v očích plamínky poznání, zatímco prasečí očka posazená nad tlustočervený nos prdelatého pána spíše mžikala, jako by před nimi někdo vylil do korýtka pomeje. Oba ale nic neřekli.

Obláček, srk.

Stařec s fialovým mužstvím, které bylo fialové, i když ho nezaškrcoval, konečně přestal cumlat dýmku a foukat bezpředmětné obláčky. „Povolil bych výchovu mláďat homosexuálními roboty. Měli by mít stejná práva jako ostatní roboti. Zastavte diskriminaci homobotů! Vždyť jste černý až za ušima, měl byste tu diskriminaci chápat!“ Od starého robota s fialovými částmi těla ostatní ani nic nového nečekali. Zeleně oděný chlapec mu ale věnoval pohled, který říkal: Nejsi v tom sám, bojuji s tebou. Opravdu to říkal, chlapec v zeleném byl totiž telepsychopat.

Dva výfukové obláčky vylétly vzhůru. Odpověď muže v černém přišla ihned po nich.

„Nevím proč na to vůbec odpovídám, ale kdybys tohle provozoval u nás starče, dočkal by ses trestu. Zakopali bychom tě do písku, jen hlava by koukala, a házeli bychom kameny na přesnost. Možná bych mohl zmínit – to je taková perlička a novinka posledních let – lépe se hází menšími kameny, protože zakopanec déle vydrží.“ Usmál se. Pak pokračoval: „U nás nemáme žádné homosexuální roboty (srk, srk), ale i kdybychom měli, nikdy bychom jim naše mláďata nesvěřili, protože kromě práv homorobotů bychom uznávali práva mláďat. Naše mláďata pro nás nejsou věcmi.“ Myslel to krásně.

Srk a Jiskr (viz zmiňované jiskřičky v očích pána v modrém klobouku)

To se hnuly vnitřnosti a vztek uvnitř mladého zelenáče a modrokloboučníka. U zeleného doma by se těžko smiřovali s takovým chováním k homosexuálním robotům, zatímco ve vesnici modrého by spíše odsoudili, že černoši vyměnili velké kameny za malé. Nesouhlas však zmítal oběma.

Obtloustlý pán s rudým nosem konečně promluvil: „Já bych soudruzi… bratři… přátelé dal celou tuto otázku do rukou lidu. Kdo jiný by měl rozhodovat o tom, jak je svět kyselý, kdo má vychovávat mláďata nebo jak velké kameny se budou házet?“ Myšlenka to byla smělá a záslužná. „Velký šutr na tebe“, pomyslel si muž s černou kůží a už mlčel. Prohlížel si raději věc, kvůli které sem přišel. Šestého spolustolovníka. Byl zahalený závojem. Podle domluvy to měla být panna s žlutými vlasy.

Pán s modrou módou okamžitě pochopil, že nadešel čas přejít k samotnému obchodu. „Neporušený dítě spolu s doklady šéfe, nejlepší kvalita,“ zamrkal modrý spiklenecky tak zuřivě, až mu vypadly jiskřičky z očí. Černý muž popadl zahalenou postavu a při odchodu houkl na modrého: „Měděný trubky budou zítra na smluveném místě.“

10 srků a pět obláčků.

Byli čtyři. Venku kyselo, tak snad proto seděli v potemnělé hospůdce na periférii místo aby honili psy. Všichni se bavili, jen pán s modrým kloboukem byl trochu zmatený. Že místo panny s žlutými vlasy strčili černému chlápkovi homosexuálního robota s rezatou zadnicí ho netrápilo – snažili se mu to přeci celou dobu nějak šikovně naznačit, ale co budou sakra dělat s měděnými trubkami. Trochu ten obchod asi nedomyslel.

„A co pivo chlapi? Myslim, že to český je nejlepší,“ zahlaholil adolescentní mutací zelenkavý chlapec. Naši malou společností projela mexická vlna souhlasného pokyvování a tentokrát kýval i pán v modrém klobouku.