Vřed – vřed se vyznačuje tvorbou ložisek hnisu v podkoží. Zpočátku se vytvoří tvrdý, vystouplý nebo naběhlý okrsek na kůži, částečně začervenalý. Později se začne pod povrchem kůže tvořit hnis. Vřed později zpravidla praskne a hnis vyteče.

Zelené světlo zářivek šplíchá na prošlapané linoleum. Kohokoli, kdo by se na tiše rozbouřené chodbě teď zjevil, by stáhly k zemi kruhy pod očima. Zakyslý puch a vzdálené vytí. Obrovské hodiny trčí ze stropu jako nezatažený podvozek letadla, které přistálo nestandardně zle. Jejich ručička sebou každou minutu hlasitě škubne a pak se ošije ze strachu, že na sebe svalila něčí zlostnou pozornost. Uklidní se přibližně za patnáct sekund. A za čtyřicet pět dalších ji znovu zalije a na moment přidusí děs, který páchne po sirupu. Stejně si nemůže pomoct. Je to pud. Nutkání. Jako škytavka nebo víra v Boha. Hodiny jsou její bludný kruh.

Je za deset minut půl druhé. Takový milý čas, kdy už není pozdě, ale není ještě brzo. Mám to rád. Vycházím na svou pravidelnou noční obhlídku po pavilónech. Napravo jsou kóje těch, kterým říkám poutníci. I teď je slyším, jak svými kroky drásají přidělené metry na cáry. Přecházejí ode zdi ke zdi, dokud nepadnou slabostí. S oblibou jim natírám chodidla barvami, a když odejdou do věčných chodeb, prohlížím a fotím si jejich nervové mapy na podlaze.

Říkám si Správce. Jsem hlídač. Hlídač vředů. Hlídám lidi, kteří mi propadli, a čekám, až prasknou. Pak vyklidím kóji. Kdysi jsem choval králíky.

Diagnóza – šílenství, nepříčetnost, blouznění, patologická představivost, abnormální ironie. Posílají je přímo z internačního tábora. Nevím přesně, co tam s nimi dělají. Myslím, že se je snaží léčit. Ale hádám, že je to dosti marná věc. Já dostávám všechny vadné exempláře. A ten proud nikdy nevysychá. Když se tenčí, vyrážím na sběr sám. Mám praxi, vyznám se.

Jsou hrozbou pro náš systém. Jsou zaníceným výrůstkem na kůži naší takřka dokonalé společnosti a já bráním svět, který chce žít radostně a pozitivně a bez vředů. Kroužím kolem něj s lampičkou v ruce a rozháním stíny na gigantické precizní tváři. Tady nikomu neublíží. Na stíny mám lapače. A já je mám docela rád – jsou to má plátna, má inspirace, moje volná pole, na nichž působím. Orám. Jsou tu a nikdo jim není blíž než já. To já inspiruju jejich chlupy, aby stály hrůzou. Ví o mně.

Po letech tady poznám už pokradmou smrt po první bouli. Vydouvá se na těle jako zatraceně vzrušující příslib. A každý se tu dřív nebo později vyboulí.

Na konci tohoto patra mám speciální komoru pro Křiklouna. Jsou tady různé typy – kromě poutníků třeba apatičtí zírači nebo baletky, které zavírám do kójí ve sklepě. Baletky jim říkám, protože balancují na hraně od sebevraždy. Někteří se zhroutí před činem, ti úspěšnější po. Měl jsem tu jednoho nesmírně šikovného, z holé cely vykouzlil důmyslný smrtící aparát volně na motivy dětského návodu na vytrhnutí vyviklaného zubu provázkem přivázaným ke klice. Jo, tomu jsem tehdy omylem asistoval.

Ale Křikloun je jediný. Stále neumírá, čímž mě každý den udivuje. Každý den odvahu. Celé noci vřeští, a když se mu hlasivky skroutí do zmačkané koule a odplazí se škvírou pode dveřmi, nekonečné hodiny bubnuje.

Teď vyje. Až míra jeho vytrvalosti překročí a předežene míru mé velkorysosti, nejspíš se ho zbavím. I když to bude škoda, protože jeho přirozená vytrvalost se mi líbí. Jenže já mám jako každý rád klid na práci.

Za týden vězeň uteče. Venku bude pršet a on na sebe nechá kapky dopadat. Vyslechne do ticha a bude mlčet.

Za rok hlídače zabije. Vymáčkne mu mozek. Vřed se musí nejdřív vymáčknout, aby se začal hojit.

Bylo jich šest. Venku kyselo, tak snad proto seděli v potemnělé hospůdce na periférii místo aby honili psy. Pán s modrým kloboukem se zrovna nahnul k pánovi s černou kůží a docela nahlas mu povídá: „Příteli, já vim, že mi do toho moc neni, ale… prej se tam u vás říká, víte, jsem slyšel… že jako když se vyspíte s pannou, že vyléčíte ten AJC.“ Vedle rozvalený tlouštík s rudým nosem mírně vyprskl smíchy, až mu oteklý jazyk omylem vyklouzl z úst. Nikdo si toho ale nevšiml, takže hranatými prstíky nenápadně nasoukal svůj chuťový sval zpět do pochvy. Ne nevinný úšklebek se objevil i na tvářích většiny zbývajících společníků.

Ticho. Chlapec v zeleném fráčku nervózně srkl ze svého eses-šálku a stařec s fialovým penisem vypustil obláček z výfukové dýmky. „Každej něčemu věříme,“ odpověděl černokožec a hloubka jeho myšlenky si vynutila další srknutí a další obláček. „Já jako nemám nic proti tomu,“ rozvíjel otázku pán s modrou pokrývkou pleši,“ že jo, platit platíte, a to královsky, vo to žádná, ale my jsme tady s klukama to trochu promejšleli, viď zelenáči (srk), že je to ale přece jenom blbost. Tomu snad civilizovanej člověk jako vy nemůže snad jako věřit . No jen si to přectavte!.. hehe!“

Černý muž mlčel. Srk, srk.

„Ne opravdu, nemějte nám to za zlé pane,“ konečně se osmělil mladý a zelený,“ ale nám to připadá, že věříte v naprostou hloupost, pane. Jako kdybyste tvrdil, že neexistuje globální okyselování, pane, což jak jistě uznáte… ehm, že.“ Ano, jak správně tušíte, teď se zrovna mladic rozhlíží po ostatních a hledá podporu vtělenou do pokyvování. Nebojte. Dostalo se mu jí. Fialový pokýval.

Srk

Pán s opálenou pokožkou mírně nadzvednul obočí: „Dobrá, pokud bychom uvažovali, že jsem se s vámi odhodlal diskutovat, chrm, namítnul bych, že globální okyselování ještě nebylo nevyvratitelně dokázáno. To, že o něm slyšíme každý den v audiovizi nebo o něm mluví vědci zaplacení Unií vrabců v hrsti, přeci neznamená, že opravdu existuje.“ Pánu v modrém klobouku se rozhořely v očích plamínky poznání, zatímco prasečí očka posazená nad tlustočervený nos prdelatého pána spíše mžikala, jako by před nimi někdo vylil do korýtka pomeje. Oba ale nic neřekli.

Obláček, srk.

Stařec s fialovým mužstvím, které bylo fialové, i když ho nezaškrcoval, konečně přestal cumlat dýmku a foukat bezpředmětné obláčky. „Povolil bych výchovu mláďat homosexuálními roboty. Měli by mít stejná práva jako ostatní roboti. Zastavte diskriminaci homobotů! Vždyť jste černý až za ušima, měl byste tu diskriminaci chápat!“ Od starého robota s fialovými částmi těla ostatní ani nic nového nečekali. Zeleně oděný chlapec mu ale věnoval pohled, který říkal: Nejsi v tom sám, bojuji s tebou. Opravdu to říkal, chlapec v zeleném byl totiž telepsychopat.

Dva výfukové obláčky vylétly vzhůru. Odpověď muže v černém přišla ihned po nich.

„Nevím proč na to vůbec odpovídám, ale kdybys tohle provozoval u nás starče, dočkal by ses trestu. Zakopali bychom tě do písku, jen hlava by koukala, a házeli bychom kameny na přesnost. Možná bych mohl zmínit – to je taková perlička a novinka posledních let – lépe se hází menšími kameny, protože zakopanec déle vydrží.“ Usmál se. Pak pokračoval: „U nás nemáme žádné homosexuální roboty (srk, srk), ale i kdybychom měli, nikdy bychom jim naše mláďata nesvěřili, protože kromě práv homorobotů bychom uznávali práva mláďat. Naše mláďata pro nás nejsou věcmi.“ Myslel to krásně.

Srk a Jiskr (viz zmiňované jiskřičky v očích pána v modrém klobouku)

To se hnuly vnitřnosti a vztek uvnitř mladého zelenáče a modrokloboučníka. U zeleného doma by se těžko smiřovali s takovým chováním k homosexuálním robotům, zatímco ve vesnici modrého by spíše odsoudili, že černoši vyměnili velké kameny za malé. Nesouhlas však zmítal oběma.

Obtloustlý pán s rudým nosem konečně promluvil: „Já bych soudruzi… bratři… přátelé dal celou tuto otázku do rukou lidu. Kdo jiný by měl rozhodovat o tom, jak je svět kyselý, kdo má vychovávat mláďata nebo jak velké kameny se budou házet?“ Myšlenka to byla smělá a záslužná. „Velký šutr na tebe“, pomyslel si muž s černou kůží a už mlčel. Prohlížel si raději věc, kvůli které sem přišel. Šestého spolustolovníka. Byl zahalený závojem. Podle domluvy to měla být panna s žlutými vlasy.

Pán s modrou módou okamžitě pochopil, že nadešel čas přejít k samotnému obchodu. „Neporušený dítě spolu s doklady šéfe, nejlepší kvalita,“ zamrkal modrý spiklenecky tak zuřivě, až mu vypadly jiskřičky z očí. Černý muž popadl zahalenou postavu a při odchodu houkl na modrého: „Měděný trubky budou zítra na smluveném místě.“

10 srků a pět obláčků.

Byli čtyři. Venku kyselo, tak snad proto seděli v potemnělé hospůdce na periférii místo aby honili psy. Všichni se bavili, jen pán s modrým kloboukem byl trochu zmatený. Že místo panny s žlutými vlasy strčili černému chlápkovi homosexuálního robota s rezatou zadnicí ho netrápilo – snažili se mu to přeci celou dobu nějak šikovně naznačit, ale co budou sakra dělat s měděnými trubkami. Trochu ten obchod asi nedomyslel.

„A co pivo chlapi? Myslim, že to český je nejlepší,“ zahlaholil adolescentní mutací zelenkavý chlapec. Naši malou společností projela mexická vlna souhlasného pokyvování a tentokrát kýval i pán v modrém klobouku.