Každé výročí je svou podstatou podezřelé. Člověku se chce hned radovat a oslavovat, jenže pak přijdou nějací rýpalové a vymyslí nejprve Ohlédnutí vedoucí ke Zjištění, jestli je vůbec co oslavovat, aby to pak nebylo trapné. Týká se to také představení prvního a zatím posledního dvacetiletí opavského Institutu tvůrčí fotografie v komorních výstavních prostorách Galerie AMU. Problém tohoto ohlédnutí tkví v tom, že se velmi potýká právě s tím sympatickým slovem komorní.

Brněnská premiéra výstavy měla ke své exhibici celé divadlo, pražské zastávka na cestě světem tři malé místnosti. Ořezávání je v každé branži nepříjemná věc a každý zkušený ořezáváč ví, že nejjednodušší je sebrat každému trochu. Ví však také druhou pravdu, že to je ta nejhorší cesta. V Praze to nevědí. Když spolu na základě autorství či tématu souvisí obvykle dvě tři fotky a ve vypjatých extrémech kurátorské opice maximálně pět, uděláte si pak o tvorbě opavských studentů dojem asi jako z dvou kapek jogurtu, který vám někdo nakapal pipetou. Stupeň brutální zkratkovitosti se v domě GAMU blíží opižlané zběsilosti jedné podobné skoro dvacítkové výroční předváděčky – The Best of Czech Press Photo. Tento dojem je nelépe podtržen faktem, že v katalogu výstavy obsahujícím přibližně čtyřicítku pravděpodobně nejdůležitějších výtvorů (z celkových 147 exponovaných na brněnské verzi výstavy) najdete fotky, které se do sálu v Praze nevešly. Má význam návštěva výroční výstavy mapující dosavadní tvorbu, když lepší mapu získáte prohlídkou katalogu?

Na chybějící nevystavené materiály nenarazíte ani v promítaných slideshow, které jsou mimochodem hanebně provedené. U jejich zrodu pravděpodobně stála představa datovatelná snad ke zrodu Opavské školy, že za vrchol prezentační dokonalosti lze považovat powerpointovou lajnu fotek opatřenou několikasekundovým časovačem a pak jen vypustit, F5 cype. Ne, to byl žert – v roce 1990 ještě Makrosoftí kancelářské balíky neexistovaly, nemohly tak ohýnat lidskou kreativitu, a slovo cyp ještě nebylo tolik v dis-kurzu. V té prehistorické době snad také kurátoři výstav tušili, že méně kvalitní výstavní plocha (obrazovka plazmové televize či promítací plátno) je pro oko návštěvníka přeci jen obtížněji čitelná a tři sekundy na jejich prohlídku mohou být málo. Poctivý návštěvník si však počká, protože Powerpoint umí blikání fotek zacyklit. Prezentační impotence je pak dosaženo absencí kontextu promítaných fotek, kterého se, pravda, při slideshow těžko dodává, nicméně jméno autora před sérií fotek je opravdu málo.

Výroční výstavy, které mají ambice dosáhnout alespoň nějaké přidané hodnoty, by se měly konat buď v několika velkých sálech, nebo se nekonat vůbec. Když visí několik pár obrazů na zdi a většinu dalších fotek si lze prohlédnout v modu podprahové reklamy, o dvaceti letech Opavské fotky se dozvíte velmi nepatrně. Mohla to být krásná léta, pro návštěvníka výstavy jsou však stejně dostupná jako dvacítka let karbonské bažiny někde hluboko v černouhelné sloji.

Na této výstavě, která přibližuje tvorbu opavských studentů a absolventů, lze jen těžko hledat společný prvek. Není jim Opavsko, tamní lidé, nálada, denní koloběh. Co série, to nápad a vlastní cyklus. Co autor, to způsob vnímání, cit pro světlo, ostrost a perspektivu. Leč každý z nich vystavuje pouze několik fotografií, z nichž si jen těžko uděláte obrázek. Celá přehlídka se tak stává mozaikou různých stylů a pohledů na svět.

Nepomohou ani sporé popisky, které u některých sérií chybí úplně. Divák tak jen těžko chápe, netuší-li, o jaké období, místo a okolnosti se jedná. Na druhou stranu tak získává volnost, prostor pro dosazování příběhů. Otázkou zůstává, zda má šanci tento potenciál u cyklů mnohdy různorodých fotografií využít.

U některých snímků se bez návodu obejdete. Práce Two, Nevěsty poté, Bez názvu nebo Zástupní jsou dostatečně výpravné a zábavné. Jednou vtahují svou bezprostředností, jindy zaujmou umělou dokonalostí, kamennou nehybností, ve které máme možnost pozorovat detail i celek tak, jak jej běžně přehlížíme. Další jsou spontání, každodenní, dokumentují lidskou obyčejnost. Z rozmazaných fotografií, které postrádají děj, však jen stěží vyčtete, proč se autor rozhodl tyto okamžiky zvěčnit a co na nich hledat. Co a proč.

K rozporuplnému uměleckému zážitku napomohlo i několik technických nedostatků. Od snímků umístěných proti oknům se odráží světlo, takže se lesknou a namísto uměleckého díla v nich vidíte kus malostranské ulice. Série nazvané People of London je vybavená špatně čitelnými popisky a vy si tak hned o něco méně vychutnáte znuděné tváře ambiciózních Angličanů, kteří si žijí svůj americký sen. Prezentace na videu běží příliš rychle. Jaký dojem si odnést ze snímku, na který máte tři sekundy? Sotva zaostříte a zorientujete se, je pryč. Na to, abyste pátrali po smyslu a hledali nepopsané, čas nezbyde.

Přínos výstavy vidím v tom, že díky své různorodosti ukazuje rozdílné vnímání světa mladými lidmi. Někteří z nich se pokouší obrazem popsat lidskou psychiku, jiní si hrají a experimentují, další touží po zachycení reality nebo o vykreslení světa tak, jak by mohl vypadat. Kdo má chuť tuto směsici žánrů a stylů vidět, může do 11. června zavítat do Galerie AMU na pražském Malostranském náměstí.

Díla studentů vynikají hlavně originálními nápady, technickou dokonalostí snímků a důrazem na jejich barevnost. Všechny tyto kvality splňují například fotografie Jana Mahra z cyklu Synthetic zachycujícího umělou hmotu všech možných podob. Na první pohled pastelové malby, na druhý detailní záběry mycí houby, několika brček nebo vatiček do uší. Zní až neuvěřitelně, že něco takového může opravdu fungovat, ale je to tak. Jednoduché, ale geniální.

O poznání promyšlenější se zdají snímky Báry Prášilové, která se už ve světě fotografie úspěšně prosadila jako módní fotografka. Na výstavě v Gamu ji reprezentoval například obrázek dívky jedoucí na skateboardu po pláži na pozadí paneláků. Na tom by nebylo nic až tak překvapivého, kdyby se ovšem vyfocené slečně nezvedala sukně nad hlavu tak, že z ní je vidět pouze dolní polovina těla v kalhotkách a botách na podpatcích. Holčičí, ale geniální.

Své kouzlo mají také fotografie Dušana Kochola, které tvoří jakési nedokončené příběhy. Snímky zobrazují například kočku pozorující mrtvolu s šátkem přes oči, která leží uprostřed staveniště či postel, na které se válí telefon s vyvěšeným sluchátkem spolu s láhví vína a vedle na nočním stolku stojí dámské boty. Kochol tak diváky nutí přemýšlet, co je za okrajem obrazu, jaký je asi celý děj, z něhož je záběr vytržen. Nepochopitelné, ale geniální.

Podobně uhrančivé je i dílo Terezy Vlčkové, která vytvořila cyklus fiktivních dvojčat. Vyfotila vždy trochu odlišným způsobem jednu a tutéž dívku a fotomontáží vyrobila portrét dvojčat ve stejných šatech, který na neznalého návštěvníka působí naprosto reálně. Jedno „dvojče“ například pláče a druhé se směje. A právě výraz obličejů hraje spolu s výběrem kontrastního oblečení k temnému přírodnímu prostředí největší roli. Fiktivní, ale geniální.

V podobném duchu se nesou i ostatní fotografie. Pro tuto výstavu prostě platí: čím stylizovanější, tím lepší. Snad proto ve stínu těchto umělců zůstávají další vystavující studenti Institutu tvůrčí fotografie, kteří se nejspíš báli popustit svou uzdu fantazie příliš.

Expozici doplňují také tři fotografické projekce. Ty však prezentují obrazy příliš rychle za sebou, takže je divák nestačí patřičně vstřebat ani si spojit s autorem. Dalším problémem jsou samotné prostory Gamu, které jsou pro podobnou výstavu poněkud nedostatečné. Nehledě na tyto formální nedostatky se však domnívám, že Institut tvůrčí fotografie v Gamu nabídl působivý průřez tvorbou svých studentů a ukázal, že ve světě fotografie se dá stále přicházet s něčím novým.

Možná je to tím, že od každého autora vidíme většinou jen tři nebo čtyři snímky. Takže pokud se nám jeho vidění skutečnosti hodně líbí, chtěli bychom vidět víc. Ale místo toho ukázka dalšího autora a dalšího…a co ty fotografie spojuje? Nic, snad kromě určité zadumanosti a občas trochu výstředního vidění reality. Snímky jsou tu většinou buď lehce zasněné až melancholické, anebo mírně znepokojující, snad svojí nejednoznačností. Anebo jsou abstraktní. Chtěla bych od některých autorů vidět samostatnou výstavu. Ale takhle jsem měla trochu dojem, jako bych právě zhlédla upoutávku na nějaký pořad. Pár útržků, mozaika náznaků, a je to pryč a ve výsledku nevím, co jsem to vlastně viděla.

Některé fotografie jsou opravdu působivé. Třeba ty nazvané Rodinný portrét. Otec v saku chmurně hledí do objektivu a písek mu protéká mezi prsty, babička vstává z nalomeného křesla a hledí kamsi daleko, neteř sní na ulici mezi uniformními domky (sní o chvíli, kdy odtamtud zmizí?)…A jiné snímky jsou zase ledově chladné. Jako Autoportrét nebo série Rooms s podivnými figurami zabalenými do umělé hmoty. Stylizace studenty fotografie evidentně baví, místy to funguje, místy mi to připadalo trochu laciné, jako třeba v sérii The Eye of Providence, kde postavy se zavázanýma očima leží na místech, kam jakoby nepatří.

A za rohem čekají zase úplně jiné snímky: černobílé fotografie opuštěné krajiny, kouř valící se v polích, tato fotografie navíc zvětšená oproti ostatním, takže divák má tendenci se na ni obzvlášť zahledět…přestože na těchto fotografiích jakoby „nic nebylo“, protože zachycovaly téměř prázdná místa (až na jakési zábradlí nebo ležící zvíře a podobně), přesto nějakým zvláštním způsobem hypnotizovaly. Byly rozostřené, na rozdíl od mnoha ostatních fotografií, které byly často velmi barevné a ostré, způsobem až připomínajícím hyperrealismus. A jinde zase vidíme posmutnělé snímky z dezolátní krajiny kdesi na Sibiři, obrázek focený přes rozbité sklo, nebo melancholické fotografie jedinců jakoby ztracených v prostředí, kde postávají nebo posedávají, v cyklu nazvaném Historie. Výstavu ještě doplňují promítané fotografie, které se ale střídají poměrně rychle na to, aby je divák mohl pořádně vnímat.

Co autor, to jiné vidění světa, jiné dojmy, a vždy silné. Jen bych tu výstavu poskládala jinak, aby snímky alespoň pocitově navazovaly, nebo bych ji rozdělila a rozšířila počet fotografií od jednotlivých autorů. Takhle výstava jako celek působí nesourodě.

Největšímu výstavnímu prostoru dominuje jeden ze dvou černobílých souborů – série čtyř snímků Anny Gutové z cyklu Ztracená místa. Had vlnící se na betonové ploše, dým stoupající v krajině nebo zdánlivě bezhlavý býk válející se na prašné cestě. Silně zrnité obrazy vyvolávají dojem naprostého bezčasí a ve své jednoduchosti postrádají jakýkoliv afekt, přímočarý plán nebo výraznou stylizaci, kterou se vyznačuje většina ostatních děl. Naproti dokumentárním projektům, jako jsou například Ženy z dolů Arkadiuzse Goly, Rugbisté Krzystofa Golucha, nebo cyklus Na východ od ráje od Martina Vágnera, je instalován jejich protipól. Téměř filmový snímek Matěje Třešňáka z cyklu Yes, it happend. Scéna chlapců řítících se k vyleštěnému automobilu, jako by nás přenesla do snů z let dávno minulých, nicméně bez zatížení obvyklým patosem a nánosem prachu. Fotografie Natálie Benešové, které představují londýňany v jejich domovech, série Yana Renelta a Kryštofa Kaliny znázorňující ostrý kontrast lidských výtvorů s krajinou a černobílá díla Pavla M. Smejkala nazvaná Fatescapes doplácejí na nedostatek prostoru a trochu se ztrácejí pod schody.

V nejmenším sálu a ve vstupní hale návštěvník objeví především fotografie vysoce inscenované a nefigurativní. S plastem a barvou si pohrávají grafické snímky Synthetics Jana Mahra i hrátky Kamily Musilové nazvané Černý šum. Vražda se odehrává v ukázce tvorby Dušana Kochola The eyes of providence. Silné pocity mohou vyvolat neosobní hotelové pokoje (Rooms) Markéty Dlouhé. Anonymitu těchto míst syrovým (možná dokonce surovým) způsobem zosobňují bílé a černé plastové postavy. V tomto prostoru navíc projekce ukazuje různé projekty a cvičení, na kterých studenti opavského institutu pracují. Například fotografickou nápodobu slavných obrazů z dějin výtvarného umění.

Různé podoby a koncepce portrétních fotografií představuje poslední sál, kde je vystavená i jedna fotografie z dnes již poměrně slavného dvojčátkovského projektu Two Terezy Vlčkové. Povedený je cyklus Zástupní od Barbory Žůrkové, který hledá odpověď na to, jak vypadal například Boris Becker nebo Bruce Lee jako dítě.
Instalace nestaví na nejslavnějších jménech a fotografických projektech, které už za dvacet let institutu vzešly. Snaží se demonstrovat rozmanitost studentské tvorby. Smutek z faktu, že v Praze je k vidění pouze redukovaná verze jubilejní „narozeninové“ verze výstavy, můžeme rozptýlit obavou, že ještě větším množstvím rozdílných souborů by byl divák stejně příliš zahlcen. Jediná výtka tak směřuje k projekcím fotografií, které jsou o maličko rychlejší, než by bylo třeba, aby se daly i promítané soubory považovat za regulérní součást výstavy a ne pouze doplněk. Jinak nezbývá než Opavě pogratulovat k výročí a popřát hodně štěstí a šikovné studenty.

Pozvánka je lákavá, realizace je ale zklamáním. Prvním důvodem je nesourodost studentských prací. Jediným pojítkem je totiž oslava dvacetiletého výročí školy, a to k celistvosti expozice opravdu nestačí. Návštěvník je tak po průchodu první místností zákonitě zmatený a těžko si utřídí všechny ty moderní trendy, na které organizátoři lákají.

Prostor tak naplňuje až příliš mnoho nápadů, které se o sebe tříští. Na druhé straně pak stojí projekce fotografií, jež se do skromného prostoru GAMU nevešly. Prezentace snímků, na jejichž pochycení máte pár vteřin, je skutečně směšná. Zvlášť když některé tyto práce převyšují kvalitu vystavovaných snímků, jimž se povedlo získat to čestné místo na stěně.

Ostatně v duchu paradoxů se nese celá výstava. Některé fotografie mají místo na stěně právem, ať už se jedná o fotografy vystavující své práce na Czech Press Photo (Roman Vondrouš), nebo známé projekty Zástupní a Two. Kontrastem je, že se pak před vámi objeví snímky, které naprosto popírají jakékoliv obecné zásady kompozice nebo technické kvality. Záleží na návštěvníkově trpělivosti, kolik přehnaných výřezů a rozostřených snímků snese. Možná se jedná o hluboký umělecký záměr, přece jen se nám představují mladí umělci, ale založit na této vzpouře zavedeným konvencím velkou část výstavy, je až příliš riskantní.

Při zkoumání snímků bakelitového páru v hotelovém pokoji se pak člověku vkrádá na mysl otázka, zda už je příliš starý na to, aby chápal umění jako člověka zabaleného v pytli, nebo jestli je jen nedovzdělaný ignorant těch moderních trendů všude kolem.

Ať už je odpověď jakákoliv, výsledek výstavy není dobrý. Víc než expozici pro širší veřejnost  připomíná akce besídku k výročí Institutu pro omezený počet zasvěcených návštěvníků. Ignorant z ulice i sběratel fotografií se v ní ale lehko ztratí.

Během celé té výstavy jsem si říkala jediné: „Co je to tam na té škole učí?“ Vypadá to, že ačkoli mají studenti Institutu tvůrčí fotografie poměrně dobré možnosti (nápady) na vymýšlení témat a dostanou se na zajímavá místa a k zajímavým lidem, zpracování už pokulhává. Jasně, jsou to „zatím jen“ studenti, ale když to porovnám s některými fotografiemi například na Flickru – relativně amatérské galerii, kde většina lidí tvoří ve volném čase bez valných ambicí – musím se divit. Minimálně z poloviny fotografií, které IFP v Galerii AMU předvádí, by se dalo vytěžit víc.

Jediný pozitivní fakt na celé výstavě charakteristický je, že všechny fotografie jsou technicky na velmi dobré úrovni a (minimálně ty vystavené) série jsou většinou pečlivě sestavené a dohromady fungují. Na druhou stranu to ale bohužel působí dojmem, že opavští studenti nefotí jinak než v sériích. Nehledě na to, že některé fotografie jsou samy o sobě poměrně nijaké a nejzajímavější na nich jsou popisky. Proto tak například zajímavý záměr slečny Natálie Benešové, která chtěla nafotit „People of London“ vyznívá jako nepovedený sociální dokument zobrazující s jistou dávkou závisti mladé a bohaté občany hlavního britského města.

Nejvýraznější série je pak hned u vchodu – magisterská diplomová práce Jana Mahla. Snímky jsou technicky a kompozičně bezchybné, celý nápad je velmi jednoduchý a přitom efektní a nekazí ho ani provedení (což je problém, na který spoustu jiných sérií opavských studentů naráží). Vizuálně čisté snímky, jejichž hlavní vtip zaregistrujete až při detailnějším pohledu – to jsou fotografie, které má „na svědomí“ budoucí magistr v oboru fotografie. Myslím, že v jeho případě bude titul zasloužený.

Jestliže vystavené fotografie měly své chyby, ale daly se ještě pochopit, série, které byly ve třech kategoriích (dokument, inscenace a různé) promítány jako doplněk k výstavě, byly – přinejmenším – rozporuplné. Jako by bylo na první pohled vidět, že tohle jsou „ty béčkové“ série, ty, co nebyly dost dobré na vystavení. Většina z nich už tolik nefunguje, jednotlivé fotografie v nich kolísají kvalitativně i významově. Z těchto fotografií jsem měla pocit, že snad v Opavě někteří studenti ani neví, co je to kompozice nebo ostrost. Nehledě na to, že množství fotografií v jednotlivých sériích neodpovídalo jejich kvalitě. Přišlo mi, že jakmile mě nějaká fotografie zaujala a těšila jsem se na další, nedočkala jsem se, série byla krátká. Zaručeně jsem si ale mohla být jistá tím, že pokud mě některé téma opravdu nezaujalo, viděla jsem z něj minimálně deset snímků.

Institut tvůrčí fotografie v Opavě je jistě zajímavá škola se zajímavými studenty, v případě téhle výstavy ale měli myslet na to, že méně je někdy opravdu více. A že kdyby se zarytě nedrželi touhy vystavovat – zdánlivě – ucelené série a promítali méně snímků, vyšel by z toho celý IFP mnohem lépe. Takhle si nejsem jistá, jestli Opava je zrovna škola, kterou bych si vybrala a zda její stávající studenti jsou ti, na jejichž potenciální výstavu bych šla. Jedno je ovšem jasné – opavským studentům fotografie jde mnohem lépe inscenace než dokument.

Kateřina Mikešová