Stejně jako je dělný lid zahloubán s hyperaktivní úchylkou do své povrchní každodennosti a skutečné rozhodující momenty a okamžiky jsou skryty někde hlouběji, je Staroměstská radnice na povrchu okupována Czech Press Photem a teprve v jejích katakombách lze nalézt fotografie Miloně Novotného. Vzhledem k tomu, že právě Novotný byl představitelem „rozhodujícího okamžiku“, jedná se o skvělé entrée celé výstavě.

Výstava nepřipomíná hnojník o patro výše. Ne snad proto, že by Miloň Novotný v čase svého nejproduktivnějšího období nebyl manufakturou na fotografie. Jak uvádí monografie k výstavě „Londýn z pozůstalosti Miloně Novotného“ (2002) věnované desátému výročí jeho skonu, dokázal během jednoho roku vyplodit stovky černobílých snímků. Sám však zastával názor, že by měl po fotografovi zbýt třeba jen jediný dokonalý, a proto své negativy systematicky ničil. Exhibování se tak dočkalo pouze několik fotek, z nichž žádná není obyčejná.

I zpočátku mdlá fotka muže valícího pneumatiku a chlapíka se psem stojícími skoro mimo záběr při opětovném čtení vypráví komplexní příběh. Po chvíli zjistíte, že vlastně ne jeden. Ono obecně až druhé či třetí čtení Novotného fotek umožní objevit několik paralelních dějů, které jsou náhodně zachycené současně, a vytváří mnohonásobně složitější a bohatší sít sekundárních asociací než fotka postavená na jediném objektu s několika málo parametry. Pokud jste někdy v životě jen zavadili o zákony kombinatoriky, jistě uznáte, že množství dějů, které lze odvodit z mutací těchto participujících herců a jejich možných interpretačních převleků, je nedozírné. Vymýšlení si a odhadování, jak se mohla třeba ta progresivní mládež na londýnském nábřeží s tím opravdu archetypálním strážníkem vůbec setkat na jedné fotce a v dané kompozici, je na celém pojídání Novotného sytých fotografických soust nejzábavnější.

Dokonalost zobrazení souběžných příběhů na jednom záběru je potvrzena technologickou precizností i ne zrovna obvyklou perspektivou. Chlup beranic na hlavách normalizovaných občanů tak vypadá děsivě přítomně, skutečně, a ze záběrů promrzlých trhovců v Prostějově vám naskočí tečkovaná kůže – i když to může být jen těmi studenými kobkami výstavních prostor. Většina návštěvníků asi nepřizná, že ucítili pach zkažených úst pouličních prodavačů či pot kejklířů. Jenže když si k tomu na pozadí ještě povídají dvě drbny, jaké byste našli i ve vaší vsi, chce se vám od fotografie poodstoupit a tak blbě necivět. To je velká pochvala pro tvůrce statického obrázku.

Novotného fotografie se tematicky různí a zahrnují jak zdánlivě „obyčejnou“ turistickou fotografii, tak portréty slavných osobností, reportáže anebo dokumenty. Všechny snímky by se daly shrnout pod čtyři pojmy: emoce-lidé-melancholie-momenty. A ačkoli technická kvalita a kompoziční postupy by už v současnosti neobstály (Novotný většinou ignoruje nebo přehlíží jakékoli principy stavby obrazu – soustředí se především na Ten Moment, který chce zachytit za každou cenu). Přesto přese všechno jsou Novotného záběry působivé a mají své kouzlo a význam.

Miloň Novotný klade důraz na obyčejné lidi, na momenty každodenního života. A ačkoli na svých cestách fotí i památky (Bílý dům, Buckinghamský palác apod.), pokaždé jsou do fotografie zasazeny jakoby mimochodem – hlavní důraz je kladen na dění před nimi. Novotný tím v podstatě staví na hlavu klasické turistické fotografie a spíš se v jeho případě díváme na sociální dokument.Jedním z paradoxů celé tvorby Novotného je fakt, že i když fotil po celém světě a na jeho záběrech se objevují typické symboly velkých světových měst, přesto jsou mnohem monumentálnější a tak nějak dramatičtější fotografie, které pořídil zde, v Československu. Jeho fotografie ze Spartakiády nebo z národního shromáždění až děsí tím, jak na nich Novotný zachycuje pro tehdejší dobu bohužel tak typický absolutně odosobněný dav.

Celá výstava se nese v jednotném duchu, ovšem než narazíte na fotku s názvem Sydney. Do té doby nebylo třeba dívat se na data, jednotlivé fotografie mohly být pořízeny kdykoli a kdekoli. Až teď nás (i sebe sama) Novotný najednou konfrontuje s moderním světem 90. let a prostřednictvím v podstatě velmi jednoduchého záběru nám předkládá mnoho motivů. Malý chlapec stojící u prosklené stěny mrakodrapu, vyhlížející ven a opírající se rukou o sklo… i kdybych z celé výstavy viděla jen tento snímek, mohla bych říct, že Miloň Novotný byl opravdu mistr. Mistr emocí a momentů v tom nejlepším slova smyslu.

Jde o fotografie i prostory každé za sebe výjimečné, ale symbiotickým způsobem souznívající. Z obojího dýchá historie, dávnější či současnější. Většina Novotného fotografií pochází z 60. a 70. let. Sklepení poskytuje fotografiím klidné prostředí, vhodné pro jejich vnímání, neutrální barvy jsou v příjemném souladu s černobílým laděním snímků. I proto je škoda, že instalace trpí nepřirozeným naaranžováním panelů s fotografiemi, které je někdy tak nešikovné, že neposkytuje divákovi dostatek odstupu ke shlédnutí snímků.

Miloň Novotný vyniká ve chvílích, kdy ukazuje velká města jinak než jsme zvyklí. Na jeho snímcích světových metropolí je v hlavní roli člověk. Památky a notoricky známá místa jsou na pozadí, dělají kulisy, hrají vedlejší roli. Právě díky tomu se ale svým způsobem opět stávají zajímavými, dostávají se znovu a jinak do středu dění. Prostřednictvím lidí, svých obyvatel i turistů, města ožívají a získávají nové tváře, nové výrazy, nové charaktery.

Styl fotografií z různých koutů světa není jednotný. Miloň Novotný zachycuje, ať to zní sebevíc jako klišé, atmosféru konkrétního místa. Fotografie z Londýna jsou hravé a vtipné, plné světel, rychlosti a pohybu. Oproti podzimní depresi Prahy na počátku normalizace přichází jarní energie svobody a nových možností. S přesunem do Indie naopak z fotografií dýchají klid a čistota, obrazy jsou jednodušší, jemnější a méně zaplněné. Mizí londýnské černé buřinky, přibývají indická bílá sárí. Genius loci je na Novotného snímcích všudypřítomný.

Mezi nejsilnější snímky celé výstavy ale nepatří obrazy exotických dálek nebo ambiciózních velkoměst. Pro mě jsou jimi zejména portréty na nichž Miloň Novotný zvěčnil svého přítele Josefa Sudka. Na jednom z nich je pan fotograf zobrazen se svou obrovskou kamerou tak, že oba na fotografii zaujímají stejný prostor. V tomto pojetí nejde o stroj a jeho pána, ale o dva rovnocenné partnery v harmonickém soužití, o dva celoživotní přátele. Na dalším se Josef Sudek ocitá před zamlženou Prahou, na hlavě baret. Je trochu nevlídný, soustředěný a rozpustile zamyšlený.

Až na mírně rozpačitý dojem z instalace působí výstava fotografií Miloně Novotného jako vydařený celek. Soubor je ucelený, fotografie kvalitní a působivé, prostory adekvátní. Sklepení Staroměstské radnice a jeho dočasný obyvatel Miloň Novotný stojí za návštěvu.

Tak nejdřív – první, co divák vnímá, je výjimečný prostor, do kterého se dostal. Historické sklepení působí trochu mysticky, trochu intimně, chvílemi možná trochu hrozivě, když se tam ocitnete sami, ale nakonec také uklidňujícím dojmem – jste mimo všeho dění a zároveň spojeni s životem okolo; slyšíte lidi, kteří chodí po ulici nad vámi, a přesto se můžete věnovat jen svým myšlenkám a obrázkům, jež vás obklopují.

A to je další věc – fotografie Miloně Novotného vás mají čím upoutat. Každá z nich zachycuje nějaký výjimečný/zajímavý/vtipný/originální/neobyčejný/____ (zde můžete doplnit další adjektiva) okamžik, který stálo za to zvěčnit, a je jedno, jestli je to obrázek z Prahy v šedesátkách nebo ze Sydney ke konci stejného staletí. A že jich bylo, těch (seznam adjektiv) okamžiků!

Zde se (aspoň v mém vnímání) nabízí úvaha, jak to ten Miloň dělal. Napadá mi tu otázka, jakou kdosi položil fotografovi, který udělal mnoho fotek s moc hezkými oblaky: „Ta nádherná obloha tě doprovází, kudy chodíš?“  Ne. Nádherná obloha se objeví, kde chce a kdy chce, nezávisle od toho, jestli na ni vy právě míříte foťákem nebo ne. Ale když máte chuť, čas a vůli, můžete na ni počkat a ona přijde. Možná na padesátý pokus, ale jednou jistě.

I Miloně Novotného by se člověk mohl zeptat, jestli ho taky doprovázeli všichni ti zajímaví lidé a zajímavé situace na jeho obrázcích. Tipuji, že by taky řekl, že ne. Že si spíš Miloň sám v sobě vypracoval trpělivost a radar na „fotogenické“ situace a díky tomu dokázal do svých fotografií dostat vždy několik rozměrů najednou. Na každém místě dokázal najít nějaký „bonus“, přidanou hodnotu k základu. Jako třeba černého muže před Bílým domem, a vedle něj policistu na koni. Nebo paní „slunící se pomocí staniolu“ mezi mrakodrapy, gentlemana v cylindru obíhajícího kolem bankovního auta (a ještě i ten řidič se tváří fotogenicky!), kočku pod židlí na rozpálené tuniské zemi… Divák tak putuje od jedné fotografie k druhé, vždy s obnovenou zvědavostí, co pozoruhodného přinese další obrázek.

Mně teda výstava fotografií Miloně Novotného připomenula, že život je krásný, i když zrovna není… někdy stačí jen počkat a něco hezkého se najde. Děkuji za to!

Miloň Novotný fotil zásadně černobíle a nejčastěji náhodné pouliční výjevy. I nejbanálnější situace pro něj měly své kouzlo. Na jeho snímcích jsou jak lidé z okraje společnosti, tak z bohatších vrstev, město je strohé i ošuntělé, síla výrazu se vždy vynořuje jakoby sama od sebe, aniž by ji autor přikrášloval, jen ví, kdy zmáčknout spoušť.

Vystavené fotografie pocházejí z období padesátých až počátku devadesátých let minulého století a vážou se vždy k určitému místu. Nejdříve zachycují dění v Československu, potom se přesouvají do Londýna, New Yorku, Tokia i jinam. Ale i když zachycují dramatické dění (jako například období okupace v srpnu 1968), vždy se soustředí na člověka, na jednotlivce nebo skupinu jednotlivců uprostřed toho všeho. Tak se hrdiny jeho fotografií stávají třeba londýnští pouliční muzikanti nebo bezejmenní chodci.

Jeho fotografie jsou často nazvány prostě podle místa vzniku – Stockholm, Praha, Sydney…  ale o místo nejde, Miloň Novotný vidí všude na prvním místě lidské osudy. A jeho Leica dovedla zachytit moment, kdy obraz před ním jako by ty osudy vyjadřoval v jediném výrazu tváře, postoji, gestu. Nádherným příkladem je fotografie dvou lidí, kteří spolu mluví na ulici, snímek zachycuje jejich zaujetí a působí dojmem, jako by stáli na jevišti a byly na ně upřeny reflektory. Město je tu opravdu pouhou kulisou jejich setkání. Stylizovanou fotografii u Novotného prakticky nenajdeme, zajímala ho skutečnost.

Výstava na Staroměstské radnici byla umístěna do románsko-gotických prostor v podzemí, ze kterých trochu mrazí (doslova i přeneseně), snímky se tam však kupodivu jakoby hodily. Tyto poněkud „temné“ prostory daly vyniknout té melancholičtější stránce Novotného fotografií.

Miloň Novotný (1930-1992) by se letos dožil osmdesáti let. A právě u příležitosti tohoto výročí se koná výstava jeho fotografií v podzemí Staroměstské radnice. Novotný byl po vzoru slavného francouzského fotografa Henri Cartiera-Bressona zastáncem takzvaného rozhodujícího okamžiku. Jeho dílo tak tvoří působivé momentky ze života v socialistickém Československu i v zahraničí.

Část věnovaná Československu působí dojmem jakéhosi univerzálního času. Snímky pouličních prodavačů postávajících na mrazu, muže kutálejícího kolo či starých žen pochází sice ze 60. let, ale mohli by věrně ilustrovat i období první poloviny 20. století. Naopak některé záběry mladých lidí ze 70. let připomínají dobu nedávno minulou. Obrázky mládeže na traktoru jásající nad porážkou Sovětského svazu v hokeji či hrající na kytary na Karlově mostě však zároveň vyvolávají pocit, že tehdejší doba, ač temná, měla své kouzlo.

Novotný si jako objekty vybíral rád také davy lidí na různých shromážděních. Neunikl mu Palachův pohřeb, spartakiáda, vojenská přehlídka ani průvod za sovětské okupace. Vždycky však vyčkal na onen rozhodující okamžik jako v případě masy lidí před Národním shromážděním, kteří mají na snímku všichni oči zvednuté k nebi a nad hlavami se jim vznášejí balónky a transparenty. Fotografie tak v sobě má velkou sílu.

Jestliže z československých reálií vytěžil Novotný maximum, nebylo to stále nic ve srovnání s tím, co mu jako náměty pro reportáže přinášelo zahraničí v 70. a 80. letech. Na výstavě tak najdeme obrázky Inda stojícího na nosiči svého kola, otrhaného muže uprostřed egyptské pouště i španělského chlapečka kreslícího na zem křídou Ježíše.

Svou roli zde hraje i série fotografií z Londýna, na které se Novotnému výborně podařilo vystihnout náladu tohoto místa v 70. letech. Snad nejlépe tu skrumáž noblesy i bídy zaznamenal snímkem pána, který vypadá v obleku a cylindru jako vznešený muž až do chvíle, kdy otevře pusu plnou prázdných mezer po zubech. Kouzelný je i další téměř filmový záběr z Londýna, na kterém zlatá mládež ujíždí v kabrioletu vstříc nočnímu městu. Novotný prostě dobře věděl, kdy má zmáčknout spoušť.

Jeho výstava by si proto zasloužila víc než jen zapadlý koutek, na který musíte projít přes Czech Press Photo, a to i přesto že se zvoleným podzemním prostředím výborně souzní. Totiž zatímco na Czech Press Photu se tísní davy, Novotného navštíví málokdo. Paradoxem je, že ti kteří o „utajenou“ expozici přece jen zavadí, se pánovi u pokladny nakonec svěřují, že se jim líbil víc než celé Czech Press Photo.

Na rozdíl od instalačních nedostatků (některým snímkům chyběl popisek, jiné nebyly vůbec osvětlené) prokazoval studený vzduch a strohé cihlové zdi sklepení výstavě velkou službu. Absence moderních prvků v prostorách fotografie silně aktualizuje. Viset na bílé stěně, osvícené designovou lampou, mohly by působit staře a neaktuálně. V kontrastu k lehce ponurému sklepnímu interiéru, kde návštěvník nečekaně objeví přímo pod dlažbou Staroměstského náměstí i studnu, snímky oslovují diváka s velkou intenzitou. Navíc tajemné sklepení symbolizuje fakt, že Novotnému nebylo po roce 1968 dovoleno publikovat.

Dana Kyndrová a Alena Novotná, organizátorky výstavy, v úvodním sále představili fotografie z Čech především ze šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. Některé zachycují masivní demonstrace a důležité dějinné události, pozdější tvorba inklinuje spíš k momentkám ze všedního života. Následují snímky z mnoha koutů světa, které měl autor možnost v uvolněnějších letech totality navštívit. Výstava je přehlídkou toho nejzajímavějšího z celoživotního díla českého představitele fotografického stylu takzvaného rozhodujícího okamžiku, proto se nesoustředí pouze na jednu oblast tvorby. To by vůbec nevadilo, kdyby byla uspořádána jasněji a návštěvník by nemusel pátrat, kudy se expozicí vydat dál.

Fotografie Miloně Novotného jsou brilantní, stejně tak sklep Staroměstské radnice se mi pro výstavu moc líbí. Technickou úroveň instalace by bylo nicméně nezbytně nutné posunout směrem vzhůru.

Právě chladné sklepení a dobré osvětlení kouzlí ve prospěch Miloně Novotného. Jeho fotografie, zachycující ten bressonovský moment, jsou obyčejné. Ale prostor expozice obklopí návštěvníky tajemnou atmosférou, ve které i oslavy prvního máje získají jiný rozměr.

Novotný se nám však nepředstavuje jen jako dokumentarista ideologické pasti, ale i jako pozorovatel obyčejných lidských rituálů. Muži a ženy, které bez povšimnutí míjely stovky kolemjdoucích, Novotného zaujali. Ve zdánlivě nudných situacích nám tak představuje emoce fotbalových fanoušků i rozdíl generací. Mrazí nás při pohledu na schouleného starce sedícího pod morovým sloupem a ačkoliv do objektivu nehledí ani prodavač hub, je velmi snadné porozumět, tomu, co si tenhle rozmrzelý muž myslí.

Fotografie ze zahraničí naopak více odhalují pro tehdejší publikum neznámé prostředí cizích zemí. Davové snímky z Indie se střídají s notoricky známými fotografiemi z Londýna, které koncentrují všechnu tu „britskost“ a gentlemanství na jedné straně, těžkou práci a chudobu nižších vrstev na té druhé. A právě mezi zobrazením rozverného života britské zlaté mládeže  nacházím tu problematickou úvodní fotografii. Nevím, zda je to tím sladem, co čpí z použitých sudů kolem, ale ta fotografie mi najednou přijde zábavná. Možná je to ten přímý pohled mladého muže do očí, možná ty jeho příšerné vlasy, možná je to jen další kouzlo Miloně Novotného v podzemí.

Kontrast? Co pak ale indická symbióza lidí, zvířat a odpadků? Nebo jen snaha „nacpat“ do výstavy skutečně to nejlepší, bez ohledu, zda spolu obsah souvisí. Chytlavé zaujetí postupně chladne. Fotografie nadále příjemně dokumentují, ale nit souvislosti se rozplývá.

První část výstavy se zdá být povědomá. Ocitáme se doma. Podobné, byť méně povedené fotky se skrývají v kdejakém rodinném albu. Paralela, vzpomínky. Bezstarostnost, flirt. Svět drobností, jímž lidé žili bez ohledu na politiku. Novotnému se podařilo vyjádřit běžné úsměvy, denní starosti, které se navzdory době, ve které snímky vznikly, nezastavily. Dívky se stydí před nezkušenými mladíky s plavkami vytaženými do pasu. A přes neforemné tvary dávají najevo svou ženskost. Přesvědčivě. Divák nehledá taje kompozice, světla, ani nepřemýšlí, co je a co není vidět. Prožívá. Novotný zachycuje svět mladých v době totality. Mladých, kteří mají omezené možnosti, trochu více zábran a nemožnou módu. A přesto touží po polibcích. Z fotografií sálá horko, které zdánlivě zůstalo schované pod železným závěsem.

O kus dále podává autor obraz zapomenutých rodáků. Vidíme babku, jak se popelí mezi slepicemi. Ospalé chalupy, které se postupně změnily v zateplené vilky. A uvnitř zatuchlé pokojíčky. Ty přežily u babiček a na postkomunistických intrácích. Jinde páprdové nadšeně fandí fotbalu. A rozsévají okolo přemoudřelé pohledy. Čecháčkovské pohledy, které se co chvíli mísí s nadšením z prostých věcí.

Na pár snímcích se Novotný přesouvá i do Prahy. Na známá místa. Na nábřeží, kterému chybí sada žlutých tučňáků. Zato tam zevlují čeští hippies. Bez barev, drog a korálků. U stánků na levnou krásu. A o kus dál stojí Karlův most. Jiný než dnes. Bez ruských prodejců, drahého skla, mafiánů, davu a kapsářů. Tváří se oprýskaně. Jako romantické místo pro odpočinek, kde se lidé setkávají a tlachají.

Fotografie ze Západu podobný náboj postrádají. Ukazují moderní, pokrokovou tvář tehdejšího světa. A než se expozice rozpadne na mozaiku nesourodých snímků, působí kontrastně. Vůči české sérii. Západ, jako by byl vyprázdněný. Postrádá kouzlo. Ono uchopitelné cosi. Snad kvůli tomu, že se více cítíme doma na Malé Straně než v Hyde Parku. Možná proto, že z atmosféry těchto snímků nepoznáme, že vznikly v době, kterou u nás zastupuje kvokání slepic, vydýchaný vzduch, oválné účesy a vančurovská maloměsta. Anglická omladina také vysedává v parku. Působí ale znuděně, neživě. Slunce svítí, ale nehřeje. I zde je vám jedno,  že občas někomu roste z hlavy kůň. Snažíte se lapit obsah. Lidé se smějí, přesto se o sebe nezajímají. Jako by všude přítomný dostatek zabil fantazii, touhu po prožitku. Na mnoha snímcích působí postavy, jako by neměly co dělat. Takže se dáma sluní pomocí staniolu, další figurky se na tržišti hrabou v cetkách, aby měly ještě víc. Víc věcí, které jim k ničemu nejsou, protože je neumí prožít, nechat je vyčpět a psát o nich neumělé básničky.

Jedinečné momentky konzervují život druhé poloviny 20. století v různých světových velkoměstech od Londýna přes Tokio až po New Dehli. Soubor vystavovaných fotografií charakterizuje nejen geografická rozmanitost, ale i historická fotodokumentaristika. Novotný se dotkl i nezahojené rány českých novodobých dějin – srpna 68 a jeho vyústění v Palachově týdnu. Obzvláště sugestivní fotografií, připomínající toto období, je snímek tiše přihlížejícího davu s chlapcem v popředí, který zaťatě zdraví skautským pozdravem. Obličeje obtékající jeho osamocené gesto jsou jednolitě zahalené do clony unylosti počínající normalizace. Snadno identifikovatelné rozpoložení fotografických objektů přináší neobvyklé přiblížení duševnímu rozměru doby. Miloň Novotný se dokáže soustředit na člověka, ať je náhodným procházejícím, částečkou davu, symptomem místa, nebo významem samotným.

Jeho fotografie nikdy nejsou obsahově prázdné, ani se nevyznačují pouze esteticky působivými prvky, přestože některé jsou vystavěny i na výjimečných kompozičních prostředcích, jako například žena slunící se pomocí staniolu těží z horizontální linie prostupující New York, ale především nás uvádí do dokonalé konstelace všech obrazových složek v rozhodujícím okamžiku. Každý snímek, pořízený Novotného leicou, má svůj vlastní náboj, jímž promlouvá mimo jeho dvojdimenzionální vymezení. Tajemství nevyřčeného v sobě skrývá také fotografie nazvaná Setkání, která je pro mě stále nevysvětleným zhmotněním pomíjivé aury zobrazovaného. Emanující uhrančivost ztvárňuje statickými gesty vytrženými ze symbolického prostředí, podobně jako portrét Jana Křtitele od Da Vinciho, které naplňuje vibrujícím ovzduším intimity a křehkou stabilitu zároveň udržuje kontaktem s fotografem, jehož voyeurství vystupuje jako protihráč.

Všední okamžiky se v duchu fotografova citu plasticky přetvářejí v typizované momentky; bizardní postavy, jako například trhovci nebo cirkusáci, zvěčněné v Novotného hledáčku přináší skrze jejich zachycení záznam v těch ostřejších konturách skutečnosti.

Novotného fotografie by si zasloužily lepší umístění, které by je neuvrhlo do žaláře druhé kategorie popularity, ale naopak ocenilo Novotného pozoruhodnou práci s odlesky lidského nitra a geniem loci, vymodelovanými v podivně reálných proporcích černobílou hmotou fotografického snímku. Koneckonců nejen proto stojí za to sestoupit do pekel, kde místo síry čpí vlhkost zdí a spatřit momentky, které dokumentují mozaiku nenávratných podob minulosti a téměř neviditelných lidských pohnutek pod taktovkou prozřetelného oka fotografa.

Zážitek výstavy často bývá malým obřadem – takovým intimním, tichým dialogem mezi divákem a dílem. Umístěním výstavy fotografií Miloně Novotného do podzemních prostor, bezpečně od okolního světa izolovaných sklepními zdmi, jako by se toto východisko umocňovalo. Člověk je prostorem izolován, nerovností podlahy připoután k zemi a dílem znovu začleňován v skutečnost, která probíhá venku a na výstavu proniká jen v podobě zvuku hlasů lidí nad povrchem.

Realita přítomnosti se tak zde mění v sen a protéká kolem téměř nepovšimnuta, zatímco minulost tepe na fotografiích s vášnivou neodbytností a s pocitem osudovosti, či spíše jakési  (ne však tragické) nevyhnutelnosti, současně však obtížně definovatelného, prostého štěstí – z bytí.

Devadesát černobílých fotografií, které způsobem ne nepodobným bressonovské tradici zachycující nejčastěji obyčejný, každodenní, městský, tepající život, jehož hlavním objektem je člověk, reprezentuje na výstavě, pořádané k osmdesátému výročí fotografova narození, výběr z Novotného tvorby od 60. let až do autorovy smrti v roce 1992.

V expozici jsou zastoupeny jeho fotografie z Prahy, Londýna, Paříže, New Yorku či Indie, kam Novotný cestoval, aby zde nacházel tolikrát opakované, současně však vždy nové lidské žití v jeho neodbytných momentech a aby svou Leicou zachránil několik okamžiků, které by jinak protekly mezi prsty věčnosti. Jeho snímky působí svými náměty lehce, často téměř jako by je zachytil jaksi mimochodem, bravurní komponování a vyváženost fotografických obrazů však prozrazuje velkého fotografa.

Novotný, který se živil jako divadelní fotograf (tato část díla není na výstavě zastoupena, údajně zůstala ztracena kdesi v jednotlivých scénách), i když zachycoval významné dějinné okamžiky (pohřeb Jana Palacha), těžiště jeho práce bylo v toulání se ulicemi, v oslavě obyčejných drobných chvil. Výstava jeho fotografií je obrazově vytříbeným, patosem nezahlceným svědectvím života – v ulicích a v myslích, v dějinách a věčném t e ď.

Devadesát snímků přibližuje v rovnováze mezi obsáhlostí a přehlceností fotografův pohled na různé stránky života. Nestylizovaný způsob fotografování umožňuje Novotnému dostat se na dřeň, aniž by rozmělňoval svoji i návštěvníkovu pozornost druhotnou estetizací. V záběru zaměří tvář kdysi mocného politika vystupující z masy rozmazaných, jakoby neforemných siluet. O několik fotografií dále je zase zachyceno obyčejné letní odpoledne, jednou u československého rybníka, podruhé v Central Parku. Zvláštní je, jak jsou si oba snímky podobné díky zaznamenání stejných lidských emocí – navzdory mrakodrapům v pozadí jednoho a tankům a milicionářům okolo druhého.

Snímky při své pomyslné interakci s návštěvníky spoléhají i na vynikající kompozici celé výstavy. Miloňovým černobílým záběrům románsko-gotické sklepení Staroměstské radnice sluší. Jemně nažloutlé osvětlení nechá snímky vyniknout, aniž by oslňovalo a nechtěným odrazem záběry ochuzovalo, což je věc, kterou vedle umístěná výstava Czech Press Photo může jen závidět. Celá exhibice je situována v prostředí napětí mezi šedivým kamenem a měkkým světlem, které fotografie vhodně dokresluje a otvírá další hloubku jejich zdánlivě bipolární barevnosti.

Novotného snímky jsou nevtíravé, nesamolibé a nerušící. Ale není nutné je ověnčovat přívlastky, řeknou to samy.