Silnější Pes

Výstava fotografií Luise Ramóna Marína v Institutu Cervantes je jednou z těch, které sice neoslní, ale ani nezklamou. K vidění jsou snímky z let 1908 až 1940 (často reportážního charakteru), které ilustrují svoji dobu a které je dobré připomenout, už pro to kouzlo starých časů zachycené v černé a bílé.

Dojem, jaký si návštěvník z této výstavy odnese, může záviset mimo jiné na tom, jakým směrem se od vchodu vydá a u jakých témat tak začne. Pokud půjde hned vpravo jako já, potom ho uvítají snímky letců, osobností i obyčejných lidí a až postupně se dostane k fotografiím z období revoluce, pouličních manifestací a válečných operací. Jelikož však sál má dva vchody, a návštěvník, který přišel po mně, se do toho pustil z opačného konce, potom tedy hned narazil na snímky z války, na tváře milicionářů a vyděšených civilistů. O kousek dál pak zase mohl přeladit na sportovní fotografie. Záleželo tedy na každém, jakým způsobem se v sále pohyboval. Zřejmě by mě to jinak ani nenapadlo, protože při mém směru pohybu mi snímky nenásilně navazovaly.

Ze začátku na mě výstava působila jako poklidná vzpomínka na zašlé časy ve Španělsku – lety balónem, členové královské rodiny, portrét dámy u toaletního stolku. A také snímky každodenního života. Pro mě byly působivé právě tyto fotografie lidí srocených na ulici nebo v kavárně, čekajících třeba na výsledky vánoční loterie, hledících do objektivu a majících v sobě netrpělivost a napětí. Ze snímků dýchá odlišná atmosféra první poloviny dvacátého století, nejde jen o jiné účesy a oblečení, ale jako bychom tušili i jiný životní pocit, který je pro nás dnes už těžko poznatelný. Škoda, že nebylo víc těchto fotografií „skutečného života“, třeba na úkor snímků různých hodnostářů na setkáních, které nám dnes už málo řeknou. A potom přicházejí fotografie demonstrací a jiných dramatických událostí a ladění vystavených fotografií se tak rázem mění.

Snímky lidí oslavujících nebo demonstrujících v ulicích jsou sice silné, ale pro návštěvníka, který se (tak jako já) neorientuje ve španělských dějinách, mohou být spíš nejasné a matoucí. Měla jsem tendenci stále číst popisky fotografií a zjišťovat, kdo a proč demonstruje nebo jde do boje, spíš než že bych se soustředila na fotografie samotné. To však samozřejmě nemůžu mít autorovi za zlé.

Jediné, co bych uspořádání výstavy vytkla, bylo osvětlení místnosti. Občas se světla odrážela od zasklených fotografií tak, že jsem musela hledat úhel, ze kterého snímek opravdu uvidím. Jinak si troufám říct, že tato výstava každému zpříjemní odpoledne.

Tento příspěvek byl odeslán Úterý, Duben 13th, 2010 v 23:13 a je zařazen v kategorii Marín (1908-1940), Recenze 2010. Můžeš sledovat veškeré dění okolo tohoto příspěvku díky RSS 2.0. Můžeš zanechat štěk (komentář), nebo trackback z tvé vlastní stránky.