Výstavu fotografií otevírá snímek přísahajícího chlapce při pohřbu Jana Palacha. Podobně plaché gesto jako bychom tušili i na druhé straně objektivu. Miloň Novotný zachycuje svět, aniž by se opájel monumentálností okamžiku. V jeho pohledu na svět je cosi neokázalého, a to i když fotí velké události dějin jako roky 1968-9.
Devadesát snímků přibližuje v rovnováze mezi obsáhlostí a přehlceností fotografův pohled na různé stránky života. Nestylizovaný způsob fotografování umožňuje Novotnému dostat se na dřeň, aniž by rozmělňoval svoji i návštěvníkovu pozornost druhotnou estetizací. V záběru zaměří tvář kdysi mocného politika vystupující z masy rozmazaných, jakoby neforemných siluet. O několik fotografií dále je zase zachyceno obyčejné letní odpoledne, jednou u československého rybníka, podruhé v Central Parku. Zvláštní je, jak jsou si oba snímky podobné díky zaznamenání stejných lidských emocí – navzdory mrakodrapům v pozadí jednoho a tankům a milicionářům okolo druhého.
Snímky při své pomyslné interakci s návštěvníky spoléhají i na vynikající kompozici celé výstavy. Miloňovým černobílým záběrům románsko-gotické sklepení Staroměstské radnice sluší. Jemně nažloutlé osvětlení nechá snímky vyniknout, aniž by oslňovalo a nechtěným odrazem záběry ochuzovalo, což je věc, kterou vedle umístěná výstava Czech Press Photo může jen závidět. Celá exhibice je situována v prostředí napětí mezi šedivým kamenem a měkkým světlem, které fotografie vhodně dokresluje a otvírá další hloubku jejich zdánlivě bipolární barevnosti.
Novotného snímky jsou nevtíravé, nesamolibé a nerušící. Ale není nutné je ověnčovat přívlastky, řeknou to samy.
Tagy: Miloň Novotný