Napadlo by vás vyfotit vatičky do uší a vydávat to za umělecké dílo? Je ano! Oni jsou mladí, nápadití a vidí umění v tom, v čem by ho jiní nehledali. Řeč je o studentech Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, kteří oslavují dvacetiny své školy výstavou v pražské galerii Gamu.
Díla studentů vynikají hlavně originálními nápady, technickou dokonalostí snímků a důrazem na jejich barevnost. Všechny tyto kvality splňují například fotografie Jana Mahra z cyklu Synthetic zachycujícího umělou hmotu všech možných podob. Na první pohled pastelové malby, na druhý detailní záběry mycí houby, několika brček nebo vatiček do uší. Zní až neuvěřitelně, že něco takového může opravdu fungovat, ale je to tak. Jednoduché, ale geniální.
O poznání promyšlenější se zdají snímky Báry Prášilové, která se už ve světě fotografie úspěšně prosadila jako módní fotografka. Na výstavě v Gamu ji reprezentoval například obrázek dívky jedoucí na skateboardu po pláži na pozadí paneláků. Na tom by nebylo nic až tak překvapivého, kdyby se ovšem vyfocené slečně nezvedala sukně nad hlavu tak, že z ní je vidět pouze dolní polovina těla v kalhotkách a botách na podpatcích. Holčičí, ale geniální.
Své kouzlo mají také fotografie Dušana Kochola, které tvoří jakési nedokončené příběhy. Snímky zobrazují například kočku pozorující mrtvolu s šátkem přes oči, která leží uprostřed staveniště či postel, na které se válí telefon s vyvěšeným sluchátkem spolu s láhví vína a vedle na nočním stolku stojí dámské boty. Kochol tak diváky nutí přemýšlet, co je za okrajem obrazu, jaký je asi celý děj, z něhož je záběr vytržen. Nepochopitelné, ale geniální.
Podobně uhrančivé je i dílo Terezy Vlčkové, která vytvořila cyklus fiktivních dvojčat. Vyfotila vždy trochu odlišným způsobem jednu a tutéž dívku a fotomontáží vyrobila portrét dvojčat ve stejných šatech, který na neznalého návštěvníka působí naprosto reálně. Jedno „dvojče“ například pláče a druhé se směje. A právě výraz obličejů hraje spolu s výběrem kontrastního oblečení k temnému přírodnímu prostředí největší roli. Fiktivní, ale geniální.
V podobném duchu se nesou i ostatní fotografie. Pro tuto výstavu prostě platí: čím stylizovanější, tím lepší. Snad proto ve stínu těchto umělců zůstávají další vystavující studenti Institutu tvůrčí fotografie, kteří se nejspíš báli popustit svou uzdu fantazie příliš.
Expozici doplňují také tři fotografické projekce. Ty však prezentují obrazy příliš rychle za sebou, takže je divák nestačí patřičně vstřebat ani si spojit s autorem. Dalším problémem jsou samotné prostory Gamu, které jsou pro podobnou výstavu poněkud nedostatečné. Nehledě na tyto formální nedostatky se však domnívám, že Institut tvůrčí fotografie v Gamu nabídl působivý průřez tvorbou svých studentů a ukázal, že ve světě fotografie se dá stále přicházet s něčím novým.