Novotného fotografie se tematicky různí a zahrnují jak zdánlivě „obyčejnou“ turistickou fotografii, tak portréty slavných osobností, reportáže anebo dokumenty. Všechny snímky by se daly shrnout pod čtyři pojmy: emoce-lidé-melancholie-momenty. A ačkoli technická kvalita a kompoziční postupy by už v současnosti neobstály (Novotný většinou ignoruje nebo přehlíží jakékoli principy stavby obrazu – soustředí se především na Ten Moment, který chce zachytit za každou cenu). Přesto přese všechno jsou Novotného záběry působivé a mají své kouzlo a význam.

Miloň Novotný klade důraz na obyčejné lidi, na momenty každodenního života. A ačkoli na svých cestách fotí i památky (Bílý dům, Buckinghamský palác apod.), pokaždé jsou do fotografie zasazeny jakoby mimochodem – hlavní důraz je kladen na dění před nimi. Novotný tím v podstatě staví na hlavu klasické turistické fotografie a spíš se v jeho případě díváme na sociální dokument.Jedním z paradoxů celé tvorby Novotného je fakt, že i když fotil po celém světě a na jeho záběrech se objevují typické symboly velkých světových měst, přesto jsou mnohem monumentálnější a tak nějak dramatičtější fotografie, které pořídil zde, v Československu. Jeho fotografie ze Spartakiády nebo z národního shromáždění až děsí tím, jak na nich Novotný zachycuje pro tehdejší dobu bohužel tak typický absolutně odosobněný dav.

Celá výstava se nese v jednotném duchu, ovšem než narazíte na fotku s názvem Sydney. Do té doby nebylo třeba dívat se na data, jednotlivé fotografie mohly být pořízeny kdykoli a kdekoli. Až teď nás (i sebe sama) Novotný najednou konfrontuje s moderním světem 90. let a prostřednictvím v podstatě velmi jednoduchého záběru nám předkládá mnoho motivů. Malý chlapec stojící u prosklené stěny mrakodrapu, vyhlížející ven a opírající se rukou o sklo… i kdybych z celé výstavy viděla jen tento snímek, mohla bych říct, že Miloň Novotný byl opravdu mistr. Mistr emocí a momentů v tom nejlepším slova smyslu.

Na této výstavě, která přibližuje tvorbu opavských studentů a absolventů, lze jen těžko hledat společný prvek. Není jim Opavsko, tamní lidé, nálada, denní koloběh. Co série, to nápad a vlastní cyklus. Co autor, to způsob vnímání, cit pro světlo, ostrost a perspektivu. Leč každý z nich vystavuje pouze několik fotografií, z nichž si jen těžko uděláte obrázek. Celá přehlídka se tak stává mozaikou různých stylů a pohledů na svět.

Nepomohou ani sporé popisky, které u některých sérií chybí úplně. Divák tak jen těžko chápe, netuší-li, o jaké období, místo a okolnosti se jedná. Na druhou stranu tak získává volnost, prostor pro dosazování příběhů. Otázkou zůstává, zda má šanci tento potenciál u cyklů mnohdy různorodých fotografií využít.

U některých snímků se bez návodu obejdete. Práce Two, Nevěsty poté, Bez názvu nebo Zástupní jsou dostatečně výpravné a zábavné. Jednou vtahují svou bezprostředností, jindy zaujmou umělou dokonalostí, kamennou nehybností, ve které máme možnost pozorovat detail i celek tak, jak jej běžně přehlížíme. Další jsou spontání, každodenní, dokumentují lidskou obyčejnost. Z rozmazaných fotografií, které postrádají děj, však jen stěží vyčtete, proč se autor rozhodl tyto okamžiky zvěčnit a co na nich hledat. Co a proč.

K rozporuplnému uměleckému zážitku napomohlo i několik technických nedostatků. Od snímků umístěných proti oknům se odráží světlo, takže se lesknou a namísto uměleckého díla v nich vidíte kus malostranské ulice. Série nazvané People of London je vybavená špatně čitelnými popisky a vy si tak hned o něco méně vychutnáte znuděné tváře ambiciózních Angličanů, kteří si žijí svůj americký sen. Prezentace na videu běží příliš rychle. Jaký dojem si odnést ze snímku, na který máte tři sekundy? Sotva zaostříte a zorientujete se, je pryč. Na to, abyste pátrali po smyslu a hledali nepopsané, čas nezbyde.

Přínos výstavy vidím v tom, že díky své různorodosti ukazuje rozdílné vnímání světa mladými lidmi. Někteří z nich se pokouší obrazem popsat lidskou psychiku, jiní si hrají a experimentují, další touží po zachycení reality nebo o vykreslení světa tak, jak by mohl vypadat. Kdo má chuť tuto směsici žánrů a stylů vidět, může do 11. června zavítat do Galerie AMU na pražském Malostranském náměstí.

Díla studentů vynikají hlavně originálními nápady, technickou dokonalostí snímků a důrazem na jejich barevnost. Všechny tyto kvality splňují například fotografie Jana Mahra z cyklu Synthetic zachycujícího umělou hmotu všech možných podob. Na první pohled pastelové malby, na druhý detailní záběry mycí houby, několika brček nebo vatiček do uší. Zní až neuvěřitelně, že něco takového může opravdu fungovat, ale je to tak. Jednoduché, ale geniální.

O poznání promyšlenější se zdají snímky Báry Prášilové, která se už ve světě fotografie úspěšně prosadila jako módní fotografka. Na výstavě v Gamu ji reprezentoval například obrázek dívky jedoucí na skateboardu po pláži na pozadí paneláků. Na tom by nebylo nic až tak překvapivého, kdyby se ovšem vyfocené slečně nezvedala sukně nad hlavu tak, že z ní je vidět pouze dolní polovina těla v kalhotkách a botách na podpatcích. Holčičí, ale geniální.

Své kouzlo mají také fotografie Dušana Kochola, které tvoří jakési nedokončené příběhy. Snímky zobrazují například kočku pozorující mrtvolu s šátkem přes oči, která leží uprostřed staveniště či postel, na které se válí telefon s vyvěšeným sluchátkem spolu s láhví vína a vedle na nočním stolku stojí dámské boty. Kochol tak diváky nutí přemýšlet, co je za okrajem obrazu, jaký je asi celý děj, z něhož je záběr vytržen. Nepochopitelné, ale geniální.

Podobně uhrančivé je i dílo Terezy Vlčkové, která vytvořila cyklus fiktivních dvojčat. Vyfotila vždy trochu odlišným způsobem jednu a tutéž dívku a fotomontáží vyrobila portrét dvojčat ve stejných šatech, který na neznalého návštěvníka působí naprosto reálně. Jedno „dvojče“ například pláče a druhé se směje. A právě výraz obličejů hraje spolu s výběrem kontrastního oblečení k temnému přírodnímu prostředí největší roli. Fiktivní, ale geniální.

V podobném duchu se nesou i ostatní fotografie. Pro tuto výstavu prostě platí: čím stylizovanější, tím lepší. Snad proto ve stínu těchto umělců zůstávají další vystavující studenti Institutu tvůrčí fotografie, kteří se nejspíš báli popustit svou uzdu fantazie příliš.

Expozici doplňují také tři fotografické projekce. Ty však prezentují obrazy příliš rychle za sebou, takže je divák nestačí patřičně vstřebat ani si spojit s autorem. Dalším problémem jsou samotné prostory Gamu, které jsou pro podobnou výstavu poněkud nedostatečné. Nehledě na tyto formální nedostatky se však domnívám, že Institut tvůrčí fotografie v Gamu nabídl působivý průřez tvorbou svých studentů a ukázal, že ve světě fotografie se dá stále přicházet s něčím novým.

Možná je to tím, že od každého autora vidíme většinou jen tři nebo čtyři snímky. Takže pokud se nám jeho vidění skutečnosti hodně líbí, chtěli bychom vidět víc. Ale místo toho ukázka dalšího autora a dalšího…a co ty fotografie spojuje? Nic, snad kromě určité zadumanosti a občas trochu výstředního vidění reality. Snímky jsou tu většinou buď lehce zasněné až melancholické, anebo mírně znepokojující, snad svojí nejednoznačností. Anebo jsou abstraktní. Chtěla bych od některých autorů vidět samostatnou výstavu. Ale takhle jsem měla trochu dojem, jako bych právě zhlédla upoutávku na nějaký pořad. Pár útržků, mozaika náznaků, a je to pryč a ve výsledku nevím, co jsem to vlastně viděla.

Některé fotografie jsou opravdu působivé. Třeba ty nazvané Rodinný portrét. Otec v saku chmurně hledí do objektivu a písek mu protéká mezi prsty, babička vstává z nalomeného křesla a hledí kamsi daleko, neteř sní na ulici mezi uniformními domky (sní o chvíli, kdy odtamtud zmizí?)…A jiné snímky jsou zase ledově chladné. Jako Autoportrét nebo série Rooms s podivnými figurami zabalenými do umělé hmoty. Stylizace studenty fotografie evidentně baví, místy to funguje, místy mi to připadalo trochu laciné, jako třeba v sérii The Eye of Providence, kde postavy se zavázanýma očima leží na místech, kam jakoby nepatří.

A za rohem čekají zase úplně jiné snímky: černobílé fotografie opuštěné krajiny, kouř valící se v polích, tato fotografie navíc zvětšená oproti ostatním, takže divák má tendenci se na ni obzvlášť zahledět…přestože na těchto fotografiích jakoby „nic nebylo“, protože zachycovaly téměř prázdná místa (až na jakési zábradlí nebo ležící zvíře a podobně), přesto nějakým zvláštním způsobem hypnotizovaly. Byly rozostřené, na rozdíl od mnoha ostatních fotografií, které byly často velmi barevné a ostré, způsobem až připomínajícím hyperrealismus. A jinde zase vidíme posmutnělé snímky z dezolátní krajiny kdesi na Sibiři, obrázek focený přes rozbité sklo, nebo melancholické fotografie jedinců jakoby ztracených v prostředí, kde postávají nebo posedávají, v cyklu nazvaném Historie. Výstavu ještě doplňují promítané fotografie, které se ale střídají poměrně rychle na to, aby je divák mohl pořádně vnímat.

Co autor, to jiné vidění světa, jiné dojmy, a vždy silné. Jen bych tu výstavu poskládala jinak, aby snímky alespoň pocitově navazovaly, nebo bych ji rozdělila a rozšířila počet fotografií od jednotlivých autorů. Takhle výstava jako celek působí nesourodě.

Největšímu výstavnímu prostoru dominuje jeden ze dvou černobílých souborů – série čtyř snímků Anny Gutové z cyklu Ztracená místa. Had vlnící se na betonové ploše, dým stoupající v krajině nebo zdánlivě bezhlavý býk válející se na prašné cestě. Silně zrnité obrazy vyvolávají dojem naprostého bezčasí a ve své jednoduchosti postrádají jakýkoliv afekt, přímočarý plán nebo výraznou stylizaci, kterou se vyznačuje většina ostatních děl. Naproti dokumentárním projektům, jako jsou například Ženy z dolů Arkadiuzse Goly, Rugbisté Krzystofa Golucha, nebo cyklus Na východ od ráje od Martina Vágnera, je instalován jejich protipól. Téměř filmový snímek Matěje Třešňáka z cyklu Yes, it happend. Scéna chlapců řítících se k vyleštěnému automobilu, jako by nás přenesla do snů z let dávno minulých, nicméně bez zatížení obvyklým patosem a nánosem prachu. Fotografie Natálie Benešové, které představují londýňany v jejich domovech, série Yana Renelta a Kryštofa Kaliny znázorňující ostrý kontrast lidských výtvorů s krajinou a černobílá díla Pavla M. Smejkala nazvaná Fatescapes doplácejí na nedostatek prostoru a trochu se ztrácejí pod schody.

V nejmenším sálu a ve vstupní hale návštěvník objeví především fotografie vysoce inscenované a nefigurativní. S plastem a barvou si pohrávají grafické snímky Synthetics Jana Mahra i hrátky Kamily Musilové nazvané Černý šum. Vražda se odehrává v ukázce tvorby Dušana Kochola The eyes of providence. Silné pocity mohou vyvolat neosobní hotelové pokoje (Rooms) Markéty Dlouhé. Anonymitu těchto míst syrovým (možná dokonce surovým) způsobem zosobňují bílé a černé plastové postavy. V tomto prostoru navíc projekce ukazuje různé projekty a cvičení, na kterých studenti opavského institutu pracují. Například fotografickou nápodobu slavných obrazů z dějin výtvarného umění.

Různé podoby a koncepce portrétních fotografií představuje poslední sál, kde je vystavená i jedna fotografie z dnes již poměrně slavného dvojčátkovského projektu Two Terezy Vlčkové. Povedený je cyklus Zástupní od Barbory Žůrkové, který hledá odpověď na to, jak vypadal například Boris Becker nebo Bruce Lee jako dítě.
Instalace nestaví na nejslavnějších jménech a fotografických projektech, které už za dvacet let institutu vzešly. Snaží se demonstrovat rozmanitost studentské tvorby. Smutek z faktu, že v Praze je k vidění pouze redukovaná verze jubilejní „narozeninové“ verze výstavy, můžeme rozptýlit obavou, že ještě větším množstvím rozdílných souborů by byl divák stejně příliš zahlcen. Jediná výtka tak směřuje k projekcím fotografií, které jsou o maličko rychlejší, než by bylo třeba, aby se daly i promítané soubory považovat za regulérní součást výstavy a ne pouze doplněk. Jinak nezbývá než Opavě pogratulovat k výročí a popřát hodně štěstí a šikovné studenty.

Pozvánka je lákavá, realizace je ale zklamáním. Prvním důvodem je nesourodost studentských prací. Jediným pojítkem je totiž oslava dvacetiletého výročí školy, a to k celistvosti expozice opravdu nestačí. Návštěvník je tak po průchodu první místností zákonitě zmatený a těžko si utřídí všechny ty moderní trendy, na které organizátoři lákají.

Prostor tak naplňuje až příliš mnoho nápadů, které se o sebe tříští. Na druhé straně pak stojí projekce fotografií, jež se do skromného prostoru GAMU nevešly. Prezentace snímků, na jejichž pochycení máte pár vteřin, je skutečně směšná. Zvlášť když některé tyto práce převyšují kvalitu vystavovaných snímků, jimž se povedlo získat to čestné místo na stěně.

Ostatně v duchu paradoxů se nese celá výstava. Některé fotografie mají místo na stěně právem, ať už se jedná o fotografy vystavující své práce na Czech Press Photo (Roman Vondrouš), nebo známé projekty Zástupní a Two. Kontrastem je, že se pak před vámi objeví snímky, které naprosto popírají jakékoliv obecné zásady kompozice nebo technické kvality. Záleží na návštěvníkově trpělivosti, kolik přehnaných výřezů a rozostřených snímků snese. Možná se jedná o hluboký umělecký záměr, přece jen se nám představují mladí umělci, ale založit na této vzpouře zavedeným konvencím velkou část výstavy, je až příliš riskantní.

Při zkoumání snímků bakelitového páru v hotelovém pokoji se pak člověku vkrádá na mysl otázka, zda už je příliš starý na to, aby chápal umění jako člověka zabaleného v pytli, nebo jestli je jen nedovzdělaný ignorant těch moderních trendů všude kolem.

Ať už je odpověď jakákoliv, výsledek výstavy není dobrý. Víc než expozici pro širší veřejnost  připomíná akce besídku k výročí Institutu pro omezený počet zasvěcených návštěvníků. Ignorant z ulice i sběratel fotografií se v ní ale lehko ztratí.

Během celé té výstavy jsem si říkala jediné: „Co je to tam na té škole učí?“ Vypadá to, že ačkoli mají studenti Institutu tvůrčí fotografie poměrně dobré možnosti (nápady) na vymýšlení témat a dostanou se na zajímavá místa a k zajímavým lidem, zpracování už pokulhává. Jasně, jsou to „zatím jen“ studenti, ale když to porovnám s některými fotografiemi například na Flickru – relativně amatérské galerii, kde většina lidí tvoří ve volném čase bez valných ambicí – musím se divit. Minimálně z poloviny fotografií, které IFP v Galerii AMU předvádí, by se dalo vytěžit víc.

Jediný pozitivní fakt na celé výstavě charakteristický je, že všechny fotografie jsou technicky na velmi dobré úrovni a (minimálně ty vystavené) série jsou většinou pečlivě sestavené a dohromady fungují. Na druhou stranu to ale bohužel působí dojmem, že opavští studenti nefotí jinak než v sériích. Nehledě na to, že některé fotografie jsou samy o sobě poměrně nijaké a nejzajímavější na nich jsou popisky. Proto tak například zajímavý záměr slečny Natálie Benešové, která chtěla nafotit „People of London“ vyznívá jako nepovedený sociální dokument zobrazující s jistou dávkou závisti mladé a bohaté občany hlavního britského města.

Nejvýraznější série je pak hned u vchodu – magisterská diplomová práce Jana Mahla. Snímky jsou technicky a kompozičně bezchybné, celý nápad je velmi jednoduchý a přitom efektní a nekazí ho ani provedení (což je problém, na který spoustu jiných sérií opavských studentů naráží). Vizuálně čisté snímky, jejichž hlavní vtip zaregistrujete až při detailnějším pohledu – to jsou fotografie, které má „na svědomí“ budoucí magistr v oboru fotografie. Myslím, že v jeho případě bude titul zasloužený.

Jestliže vystavené fotografie měly své chyby, ale daly se ještě pochopit, série, které byly ve třech kategoriích (dokument, inscenace a různé) promítány jako doplněk k výstavě, byly – přinejmenším – rozporuplné. Jako by bylo na první pohled vidět, že tohle jsou „ty béčkové“ série, ty, co nebyly dost dobré na vystavení. Většina z nich už tolik nefunguje, jednotlivé fotografie v nich kolísají kvalitativně i významově. Z těchto fotografií jsem měla pocit, že snad v Opavě někteří studenti ani neví, co je to kompozice nebo ostrost. Nehledě na to, že množství fotografií v jednotlivých sériích neodpovídalo jejich kvalitě. Přišlo mi, že jakmile mě nějaká fotografie zaujala a těšila jsem se na další, nedočkala jsem se, série byla krátká. Zaručeně jsem si ale mohla být jistá tím, že pokud mě některé téma opravdu nezaujalo, viděla jsem z něj minimálně deset snímků.

Institut tvůrčí fotografie v Opavě je jistě zajímavá škola se zajímavými studenty, v případě téhle výstavy ale měli myslet na to, že méně je někdy opravdu více. A že kdyby se zarytě nedrželi touhy vystavovat – zdánlivě – ucelené série a promítali méně snímků, vyšel by z toho celý IFP mnohem lépe. Takhle si nejsem jistá, jestli Opava je zrovna škola, kterou bych si vybrala a zda její stávající studenti jsou ti, na jejichž potenciální výstavu bych šla. Jedno je ovšem jasné – opavským studentům fotografie jde mnohem lépe inscenace než dokument.

Kateřina Mikešová

Jde o fotografie i prostory každé za sebe výjimečné, ale symbiotickým způsobem souznívající. Z obojího dýchá historie, dávnější či současnější. Většina Novotného fotografií pochází z 60. a 70. let. Sklepení poskytuje fotografiím klidné prostředí, vhodné pro jejich vnímání, neutrální barvy jsou v příjemném souladu s černobílým laděním snímků. I proto je škoda, že instalace trpí nepřirozeným naaranžováním panelů s fotografiemi, které je někdy tak nešikovné, že neposkytuje divákovi dostatek odstupu ke shlédnutí snímků.

Miloň Novotný vyniká ve chvílích, kdy ukazuje velká města jinak než jsme zvyklí. Na jeho snímcích světových metropolí je v hlavní roli člověk. Památky a notoricky známá místa jsou na pozadí, dělají kulisy, hrají vedlejší roli. Právě díky tomu se ale svým způsobem opět stávají zajímavými, dostávají se znovu a jinak do středu dění. Prostřednictvím lidí, svých obyvatel i turistů, města ožívají a získávají nové tváře, nové výrazy, nové charaktery.

Styl fotografií z různých koutů světa není jednotný. Miloň Novotný zachycuje, ať to zní sebevíc jako klišé, atmosféru konkrétního místa. Fotografie z Londýna jsou hravé a vtipné, plné světel, rychlosti a pohybu. Oproti podzimní depresi Prahy na počátku normalizace přichází jarní energie svobody a nových možností. S přesunem do Indie naopak z fotografií dýchají klid a čistota, obrazy jsou jednodušší, jemnější a méně zaplněné. Mizí londýnské černé buřinky, přibývají indická bílá sárí. Genius loci je na Novotného snímcích všudypřítomný.

Mezi nejsilnější snímky celé výstavy ale nepatří obrazy exotických dálek nebo ambiciózních velkoměst. Pro mě jsou jimi zejména portréty na nichž Miloň Novotný zvěčnil svého přítele Josefa Sudka. Na jednom z nich je pan fotograf zobrazen se svou obrovskou kamerou tak, že oba na fotografii zaujímají stejný prostor. V tomto pojetí nejde o stroj a jeho pána, ale o dva rovnocenné partnery v harmonickém soužití, o dva celoživotní přátele. Na dalším se Josef Sudek ocitá před zamlženou Prahou, na hlavě baret. Je trochu nevlídný, soustředěný a rozpustile zamyšlený.

Až na mírně rozpačitý dojem z instalace působí výstava fotografií Miloně Novotného jako vydařený celek. Soubor je ucelený, fotografie kvalitní a působivé, prostory adekvátní. Sklepení Staroměstské radnice a jeho dočasný obyvatel Miloň Novotný stojí za návštěvu.

Tak nejdřív – první, co divák vnímá, je výjimečný prostor, do kterého se dostal. Historické sklepení působí trochu mysticky, trochu intimně, chvílemi možná trochu hrozivě, když se tam ocitnete sami, ale nakonec také uklidňujícím dojmem – jste mimo všeho dění a zároveň spojeni s životem okolo; slyšíte lidi, kteří chodí po ulici nad vámi, a přesto se můžete věnovat jen svým myšlenkám a obrázkům, jež vás obklopují.

A to je další věc – fotografie Miloně Novotného vás mají čím upoutat. Každá z nich zachycuje nějaký výjimečný/zajímavý/vtipný/originální/neobyčejný/____ (zde můžete doplnit další adjektiva) okamžik, který stálo za to zvěčnit, a je jedno, jestli je to obrázek z Prahy v šedesátkách nebo ze Sydney ke konci stejného staletí. A že jich bylo, těch (seznam adjektiv) okamžiků!

Zde se (aspoň v mém vnímání) nabízí úvaha, jak to ten Miloň dělal. Napadá mi tu otázka, jakou kdosi položil fotografovi, který udělal mnoho fotek s moc hezkými oblaky: „Ta nádherná obloha tě doprovází, kudy chodíš?“  Ne. Nádherná obloha se objeví, kde chce a kdy chce, nezávisle od toho, jestli na ni vy právě míříte foťákem nebo ne. Ale když máte chuť, čas a vůli, můžete na ni počkat a ona přijde. Možná na padesátý pokus, ale jednou jistě.

I Miloně Novotného by se člověk mohl zeptat, jestli ho taky doprovázeli všichni ti zajímaví lidé a zajímavé situace na jeho obrázcích. Tipuji, že by taky řekl, že ne. Že si spíš Miloň sám v sobě vypracoval trpělivost a radar na „fotogenické“ situace a díky tomu dokázal do svých fotografií dostat vždy několik rozměrů najednou. Na každém místě dokázal najít nějaký „bonus“, přidanou hodnotu k základu. Jako třeba černého muže před Bílým domem, a vedle něj policistu na koni. Nebo paní „slunící se pomocí staniolu“ mezi mrakodrapy, gentlemana v cylindru obíhajícího kolem bankovního auta (a ještě i ten řidič se tváří fotogenicky!), kočku pod židlí na rozpálené tuniské zemi… Divák tak putuje od jedné fotografie k druhé, vždy s obnovenou zvědavostí, co pozoruhodného přinese další obrázek.

Mně teda výstava fotografií Miloně Novotného připomenula, že život je krásný, i když zrovna není… někdy stačí jen počkat a něco hezkého se najde. Děkuji za to!

Miloň Novotný fotil zásadně černobíle a nejčastěji náhodné pouliční výjevy. I nejbanálnější situace pro něj měly své kouzlo. Na jeho snímcích jsou jak lidé z okraje společnosti, tak z bohatších vrstev, město je strohé i ošuntělé, síla výrazu se vždy vynořuje jakoby sama od sebe, aniž by ji autor přikrášloval, jen ví, kdy zmáčknout spoušť.

Vystavené fotografie pocházejí z období padesátých až počátku devadesátých let minulého století a vážou se vždy k určitému místu. Nejdříve zachycují dění v Československu, potom se přesouvají do Londýna, New Yorku, Tokia i jinam. Ale i když zachycují dramatické dění (jako například období okupace v srpnu 1968), vždy se soustředí na člověka, na jednotlivce nebo skupinu jednotlivců uprostřed toho všeho. Tak se hrdiny jeho fotografií stávají třeba londýnští pouliční muzikanti nebo bezejmenní chodci.

Jeho fotografie jsou často nazvány prostě podle místa vzniku – Stockholm, Praha, Sydney…  ale o místo nejde, Miloň Novotný vidí všude na prvním místě lidské osudy. A jeho Leica dovedla zachytit moment, kdy obraz před ním jako by ty osudy vyjadřoval v jediném výrazu tváře, postoji, gestu. Nádherným příkladem je fotografie dvou lidí, kteří spolu mluví na ulici, snímek zachycuje jejich zaujetí a působí dojmem, jako by stáli na jevišti a byly na ně upřeny reflektory. Město je tu opravdu pouhou kulisou jejich setkání. Stylizovanou fotografii u Novotného prakticky nenajdeme, zajímala ho skutečnost.

Výstava na Staroměstské radnici byla umístěna do románsko-gotických prostor v podzemí, ze kterých trochu mrazí (doslova i přeneseně), snímky se tam však kupodivu jakoby hodily. Tyto poněkud „temné“ prostory daly vyniknout té melancholičtější stránce Novotného fotografií.

Miloň Novotný (1930-1992) by se letos dožil osmdesáti let. A právě u příležitosti tohoto výročí se koná výstava jeho fotografií v podzemí Staroměstské radnice. Novotný byl po vzoru slavného francouzského fotografa Henri Cartiera-Bressona zastáncem takzvaného rozhodujícího okamžiku. Jeho dílo tak tvoří působivé momentky ze života v socialistickém Československu i v zahraničí.

Část věnovaná Československu působí dojmem jakéhosi univerzálního času. Snímky pouličních prodavačů postávajících na mrazu, muže kutálejícího kolo či starých žen pochází sice ze 60. let, ale mohli by věrně ilustrovat i období první poloviny 20. století. Naopak některé záběry mladých lidí ze 70. let připomínají dobu nedávno minulou. Obrázky mládeže na traktoru jásající nad porážkou Sovětského svazu v hokeji či hrající na kytary na Karlově mostě však zároveň vyvolávají pocit, že tehdejší doba, ač temná, měla své kouzlo.

Novotný si jako objekty vybíral rád také davy lidí na různých shromážděních. Neunikl mu Palachův pohřeb, spartakiáda, vojenská přehlídka ani průvod za sovětské okupace. Vždycky však vyčkal na onen rozhodující okamžik jako v případě masy lidí před Národním shromážděním, kteří mají na snímku všichni oči zvednuté k nebi a nad hlavami se jim vznášejí balónky a transparenty. Fotografie tak v sobě má velkou sílu.

Jestliže z československých reálií vytěžil Novotný maximum, nebylo to stále nic ve srovnání s tím, co mu jako náměty pro reportáže přinášelo zahraničí v 70. a 80. letech. Na výstavě tak najdeme obrázky Inda stojícího na nosiči svého kola, otrhaného muže uprostřed egyptské pouště i španělského chlapečka kreslícího na zem křídou Ježíše.

Svou roli zde hraje i série fotografií z Londýna, na které se Novotnému výborně podařilo vystihnout náladu tohoto místa v 70. letech. Snad nejlépe tu skrumáž noblesy i bídy zaznamenal snímkem pána, který vypadá v obleku a cylindru jako vznešený muž až do chvíle, kdy otevře pusu plnou prázdných mezer po zubech. Kouzelný je i další téměř filmový záběr z Londýna, na kterém zlatá mládež ujíždí v kabrioletu vstříc nočnímu městu. Novotný prostě dobře věděl, kdy má zmáčknout spoušť.

Jeho výstava by si proto zasloužila víc než jen zapadlý koutek, na který musíte projít přes Czech Press Photo, a to i přesto že se zvoleným podzemním prostředím výborně souzní. Totiž zatímco na Czech Press Photu se tísní davy, Novotného navštíví málokdo. Paradoxem je, že ti kteří o „utajenou“ expozici přece jen zavadí, se pánovi u pokladny nakonec svěřují, že se jim líbil víc než celé Czech Press Photo.

Na rozdíl od instalačních nedostatků (některým snímkům chyběl popisek, jiné nebyly vůbec osvětlené) prokazoval studený vzduch a strohé cihlové zdi sklepení výstavě velkou službu. Absence moderních prvků v prostorách fotografie silně aktualizuje. Viset na bílé stěně, osvícené designovou lampou, mohly by působit staře a neaktuálně. V kontrastu k lehce ponurému sklepnímu interiéru, kde návštěvník nečekaně objeví přímo pod dlažbou Staroměstského náměstí i studnu, snímky oslovují diváka s velkou intenzitou. Navíc tajemné sklepení symbolizuje fakt, že Novotnému nebylo po roce 1968 dovoleno publikovat.

Dana Kyndrová a Alena Novotná, organizátorky výstavy, v úvodním sále představili fotografie z Čech především ze šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. Některé zachycují masivní demonstrace a důležité dějinné události, pozdější tvorba inklinuje spíš k momentkám ze všedního života. Následují snímky z mnoha koutů světa, které měl autor možnost v uvolněnějších letech totality navštívit. Výstava je přehlídkou toho nejzajímavějšího z celoživotního díla českého představitele fotografického stylu takzvaného rozhodujícího okamžiku, proto se nesoustředí pouze na jednu oblast tvorby. To by vůbec nevadilo, kdyby byla uspořádána jasněji a návštěvník by nemusel pátrat, kudy se expozicí vydat dál.

Fotografie Miloně Novotného jsou brilantní, stejně tak sklep Staroměstské radnice se mi pro výstavu moc líbí. Technickou úroveň instalace by bylo nicméně nezbytně nutné posunout směrem vzhůru.

Právě chladné sklepení a dobré osvětlení kouzlí ve prospěch Miloně Novotného. Jeho fotografie, zachycující ten bressonovský moment, jsou obyčejné. Ale prostor expozice obklopí návštěvníky tajemnou atmosférou, ve které i oslavy prvního máje získají jiný rozměr.

Novotný se nám však nepředstavuje jen jako dokumentarista ideologické pasti, ale i jako pozorovatel obyčejných lidských rituálů. Muži a ženy, které bez povšimnutí míjely stovky kolemjdoucích, Novotného zaujali. Ve zdánlivě nudných situacích nám tak představuje emoce fotbalových fanoušků i rozdíl generací. Mrazí nás při pohledu na schouleného starce sedícího pod morovým sloupem a ačkoliv do objektivu nehledí ani prodavač hub, je velmi snadné porozumět, tomu, co si tenhle rozmrzelý muž myslí.

Fotografie ze zahraničí naopak více odhalují pro tehdejší publikum neznámé prostředí cizích zemí. Davové snímky z Indie se střídají s notoricky známými fotografiemi z Londýna, které koncentrují všechnu tu „britskost“ a gentlemanství na jedné straně, těžkou práci a chudobu nižších vrstev na té druhé. A právě mezi zobrazením rozverného života britské zlaté mládeže  nacházím tu problematickou úvodní fotografii. Nevím, zda je to tím sladem, co čpí z použitých sudů kolem, ale ta fotografie mi najednou přijde zábavná. Možná je to ten přímý pohled mladého muže do očí, možná ty jeho příšerné vlasy, možná je to jen další kouzlo Miloně Novotného v podzemí.

Kontrast? Co pak ale indická symbióza lidí, zvířat a odpadků? Nebo jen snaha „nacpat“ do výstavy skutečně to nejlepší, bez ohledu, zda spolu obsah souvisí. Chytlavé zaujetí postupně chladne. Fotografie nadále příjemně dokumentují, ale nit souvislosti se rozplývá.

První část výstavy se zdá být povědomá. Ocitáme se doma. Podobné, byť méně povedené fotky se skrývají v kdejakém rodinném albu. Paralela, vzpomínky. Bezstarostnost, flirt. Svět drobností, jímž lidé žili bez ohledu na politiku. Novotnému se podařilo vyjádřit běžné úsměvy, denní starosti, které se navzdory době, ve které snímky vznikly, nezastavily. Dívky se stydí před nezkušenými mladíky s plavkami vytaženými do pasu. A přes neforemné tvary dávají najevo svou ženskost. Přesvědčivě. Divák nehledá taje kompozice, světla, ani nepřemýšlí, co je a co není vidět. Prožívá. Novotný zachycuje svět mladých v době totality. Mladých, kteří mají omezené možnosti, trochu více zábran a nemožnou módu. A přesto touží po polibcích. Z fotografií sálá horko, které zdánlivě zůstalo schované pod železným závěsem.

O kus dále podává autor obraz zapomenutých rodáků. Vidíme babku, jak se popelí mezi slepicemi. Ospalé chalupy, které se postupně změnily v zateplené vilky. A uvnitř zatuchlé pokojíčky. Ty přežily u babiček a na postkomunistických intrácích. Jinde páprdové nadšeně fandí fotbalu. A rozsévají okolo přemoudřelé pohledy. Čecháčkovské pohledy, které se co chvíli mísí s nadšením z prostých věcí.

Na pár snímcích se Novotný přesouvá i do Prahy. Na známá místa. Na nábřeží, kterému chybí sada žlutých tučňáků. Zato tam zevlují čeští hippies. Bez barev, drog a korálků. U stánků na levnou krásu. A o kus dál stojí Karlův most. Jiný než dnes. Bez ruských prodejců, drahého skla, mafiánů, davu a kapsářů. Tváří se oprýskaně. Jako romantické místo pro odpočinek, kde se lidé setkávají a tlachají.

Fotografie ze Západu podobný náboj postrádají. Ukazují moderní, pokrokovou tvář tehdejšího světa. A než se expozice rozpadne na mozaiku nesourodých snímků, působí kontrastně. Vůči české sérii. Západ, jako by byl vyprázdněný. Postrádá kouzlo. Ono uchopitelné cosi. Snad kvůli tomu, že se více cítíme doma na Malé Straně než v Hyde Parku. Možná proto, že z atmosféry těchto snímků nepoznáme, že vznikly v době, kterou u nás zastupuje kvokání slepic, vydýchaný vzduch, oválné účesy a vančurovská maloměsta. Anglická omladina také vysedává v parku. Působí ale znuděně, neživě. Slunce svítí, ale nehřeje. I zde je vám jedno,  že občas někomu roste z hlavy kůň. Snažíte se lapit obsah. Lidé se smějí, přesto se o sebe nezajímají. Jako by všude přítomný dostatek zabil fantazii, touhu po prožitku. Na mnoha snímcích působí postavy, jako by neměly co dělat. Takže se dáma sluní pomocí staniolu, další figurky se na tržišti hrabou v cetkách, aby měly ještě víc. Víc věcí, které jim k ničemu nejsou, protože je neumí prožít, nechat je vyčpět a psát o nich neumělé básničky.

Jedinečné momentky konzervují život druhé poloviny 20. století v různých světových velkoměstech od Londýna přes Tokio až po New Dehli. Soubor vystavovaných fotografií charakterizuje nejen geografická rozmanitost, ale i historická fotodokumentaristika. Novotný se dotkl i nezahojené rány českých novodobých dějin – srpna 68 a jeho vyústění v Palachově týdnu. Obzvláště sugestivní fotografií, připomínající toto období, je snímek tiše přihlížejícího davu s chlapcem v popředí, který zaťatě zdraví skautským pozdravem. Obličeje obtékající jeho osamocené gesto jsou jednolitě zahalené do clony unylosti počínající normalizace. Snadno identifikovatelné rozpoložení fotografických objektů přináší neobvyklé přiblížení duševnímu rozměru doby. Miloň Novotný se dokáže soustředit na člověka, ať je náhodným procházejícím, částečkou davu, symptomem místa, nebo významem samotným.

Jeho fotografie nikdy nejsou obsahově prázdné, ani se nevyznačují pouze esteticky působivými prvky, přestože některé jsou vystavěny i na výjimečných kompozičních prostředcích, jako například žena slunící se pomocí staniolu těží z horizontální linie prostupující New York, ale především nás uvádí do dokonalé konstelace všech obrazových složek v rozhodujícím okamžiku. Každý snímek, pořízený Novotného leicou, má svůj vlastní náboj, jímž promlouvá mimo jeho dvojdimenzionální vymezení. Tajemství nevyřčeného v sobě skrývá také fotografie nazvaná Setkání, která je pro mě stále nevysvětleným zhmotněním pomíjivé aury zobrazovaného. Emanující uhrančivost ztvárňuje statickými gesty vytrženými ze symbolického prostředí, podobně jako portrét Jana Křtitele od Da Vinciho, které naplňuje vibrujícím ovzduším intimity a křehkou stabilitu zároveň udržuje kontaktem s fotografem, jehož voyeurství vystupuje jako protihráč.

Všední okamžiky se v duchu fotografova citu plasticky přetvářejí v typizované momentky; bizardní postavy, jako například trhovci nebo cirkusáci, zvěčněné v Novotného hledáčku přináší skrze jejich zachycení záznam v těch ostřejších konturách skutečnosti.

Novotného fotografie by si zasloužily lepší umístění, které by je neuvrhlo do žaláře druhé kategorie popularity, ale naopak ocenilo Novotného pozoruhodnou práci s odlesky lidského nitra a geniem loci, vymodelovanými v podivně reálných proporcích černobílou hmotou fotografického snímku. Koneckonců nejen proto stojí za to sestoupit do pekel, kde místo síry čpí vlhkost zdí a spatřit momentky, které dokumentují mozaiku nenávratných podob minulosti a téměř neviditelných lidských pohnutek pod taktovkou prozřetelného oka fotografa.