Kdybych o výstavě Miloně Novotného nevěděla a nešla „na jistotu“, asi bych – přes všechno to lešení, turistické informace a Czech Press Photo – vůbec nezjistila, že se v podzemí Staroměstské radnice koná. A přitom, jaká škoda! Tato výstava má totiž potenciál zaujmout návštěvníka po všech stránkách.
Tak nejdřív – první, co divák vnímá, je výjimečný prostor, do kterého se dostal. Historické sklepení působí trochu mysticky, trochu intimně, chvílemi možná trochu hrozivě, když se tam ocitnete sami, ale nakonec také uklidňujícím dojmem – jste mimo všeho dění a zároveň spojeni s životem okolo; slyšíte lidi, kteří chodí po ulici nad vámi, a přesto se můžete věnovat jen svým myšlenkám a obrázkům, jež vás obklopují.
A to je další věc – fotografie Miloně Novotného vás mají čím upoutat. Každá z nich zachycuje nějaký výjimečný/zajímavý/vtipný/originální/neobyčejný/____ (zde můžete doplnit další adjektiva) okamžik, který stálo za to zvěčnit, a je jedno, jestli je to obrázek z Prahy v šedesátkách nebo ze Sydney ke konci stejného staletí. A že jich bylo, těch (seznam adjektiv) okamžiků!
Zde se (aspoň v mém vnímání) nabízí úvaha, jak to ten Miloň dělal. Napadá mi tu otázka, jakou kdosi položil fotografovi, který udělal mnoho fotek s moc hezkými oblaky: „Ta nádherná obloha tě doprovází, kudy chodíš?“ Ne. Nádherná obloha se objeví, kde chce a kdy chce, nezávisle od toho, jestli na ni vy právě míříte foťákem nebo ne. Ale když máte chuť, čas a vůli, můžete na ni počkat a ona přijde. Možná na padesátý pokus, ale jednou jistě.
I Miloně Novotného by se člověk mohl zeptat, jestli ho taky doprovázeli všichni ti zajímaví lidé a zajímavé situace na jeho obrázcích. Tipuji, že by taky řekl, že ne. Že si spíš Miloň sám v sobě vypracoval trpělivost a radar na „fotogenické“ situace a díky tomu dokázal do svých fotografií dostat vždy několik rozměrů najednou. Na každém místě dokázal najít nějaký „bonus“, přidanou hodnotu k základu. Jako třeba černého muže před Bílým domem, a vedle něj policistu na koni. Nebo paní „slunící se pomocí staniolu“ mezi mrakodrapy, gentlemana v cylindru obíhajícího kolem bankovního auta (a ještě i ten řidič se tváří fotogenicky!), kočku pod židlí na rozpálené tuniské zemi… Divák tak putuje od jedné fotografie k druhé, vždy s obnovenou zvědavostí, co pozoruhodného přinese další obrázek.
Mně teda výstava fotografií Miloně Novotného připomenula, že život je krásný, i když zrovna není… někdy stačí jen počkat a něco hezkého se najde. Děkuji za to!
Tagy: Miloň Novotný