Jako přehlídka lidských tváří, osudů a charakterů působí výstava černobílých fotografií španelského fotografa Luise Ramóna Marína v Institutu Cervantes v Praze. I když se hned na začátku, nebo chceme-li na okraji expozice objevují i snímky nelidské, rozumějte nejsou na nich lidé, tak portréty a reportážní fotografie lidí různých postavení tvoří jádro souboru.
Marín se vyžívá ve skupinových portrétech. Ať už jde o milicionáře nebo řádové sestry, skupina je u Marína událostí kompozice a kontrastů. Když se sejdou na Hostinu pro Ramóna Valle Inclána početní muži, kteří ve své době něco znamenají, Marín je fotografuje. Nejde ale o nudný snímek vousatých pánů v oblecích, kteří jsou uškrceni nudou na svých motýlcích. Nedbale pečlivé naaranžování jednotlivců ve skupině má za výsledek to, že každému jednomu z nich vidíme do obličeje a plejáda tváří a především výrazů je neuvěřitelně bohatá. Ne všichni protagonisté směřují svůj pohled do aparátu a celkový dojem je pak mnohem živější a přirozenější než kdyby tomu tak bylo. Každý jednotlivec i všichni dohromady jako celek ožívají jako v kresleném filmu.
Do svých fotografií vnáší Marín snad neúmyslně i prvek tajemna, ať už jde o Portrét Raquel Meller, která připomíná dámu z renesančních pláten, či o fotografii ve které se na mostě potkají prase, auto, muž s deštníkem, žena s košíkem a muž na kole. Ta naopak připomíná moderní umělce, nejvíce kompozice Gregoryho Crewdsona, u nichž člověka napadá jediná otázka: Co se tady stalo?
Pokud umí Marín zručně zachytit člověka jako součást davu, ještě mnohem působivější jsou jeho portréty jednotlivců. Marín získává na síle každým milimetrem o který objektiv přiblíží k fotografované osobě. A když už se zdá, že se dostal blízko až příliš, do cesty se objektivu postaví ruce, zpoza nichž nesměle vykukuje obličej. Portrét rukou je silný, upřímný a v tom nejlepším slova smyslu jednoduchý
Čistotě Marínových fotografií výrazně pomáhá i umístění ve skromných ale vzdušných a prosvětlených prostorách Institutu Cervantes, minimalistická instalace a jednoduchost prostor nechává Marína i diváka lehce dýchat. Soubor fotografií z let 1908-1940 ve svých plicích mísí starý španelský vzduch s tím čerstvým pražským a fouká ho na diváka jako mírný přímořský vánek.
Tagy: Luis Ramón Marín
3/5 – nelidskost by si zasloužila ještě trochu vymazlení (takhle z toho čiší pouze účel, ne vtip), nesouhlasím s tajemnem ani prosvětlenými prostorami. Titulek mě moc neohromil.