Co vlastně znamená tak často skloňované podivně znějící slovíčko lifestyle? Ještě nesmyslnější je v různých přívlastkových mutacích. Jako lifestylový, tedy něco jako životnímu stylu vlastní je nám v současné době představován každý druhý časopis. Lze však z něčeho tak individuálního, jako je životní styl, vytvořit charakteristickou vlastnost?
Na základě plakátu a fragmentu informací, které se divák dozví před návštěvou výstavy studentů katedry fotografie FAMU s názvem MGZN, jsou jeho očekávání poněkud odlišná a ubírají se více směrem běžných výstav reklamu parodujících. Po vstupu do galerie Fotografic se možná sám sebe nebo dokonce nahlas ptá, kde se dotyčná výstava nachází. Tak tomu bylo v mém případě. S všeobecnou stereotypizací pojmu lifestyle, ač sám žádnou definici nemá, autoři kalkulují. První dojem umocněný příjemnou hudbou je pak o to silnější.
Předměty denní potřeby si v jejich režii hrají s prvky módních magazínů a úsměv na tváři „obyčejných“ lidí pomáhá uvědomit si, jak uměle vytvořené jsou kategorie hezký a ošklivý nebo chcete-li „trendy“ a „out“. Autoři nevytrhávají fotografie z kontextu časopisu, nýbrž tvoří zcela nový svět. Rétorice magazínu se přibližují ve vice či méně čitelných náznacích, ať už doslovnou ilustrací věty „Jak se obléci“ nebo stylizací idolů současných třináctiletých dívek do členů Hitlerjugend. Vše dokonale zapadá, kategorie lifestyle se ukazuje být pouhou formou pro upečení mystifikace veřejnosti, která by fungovala stejně přemístěná do jakékoliv dějinné epochy a s využitím libovolných propriet.
„Famáci“ laškují s fotografickou filozofií Martina Parra, neboť se snaží zobrazovat život naprosto všední, ale v jásavých barevných tónech a se strnulou neupřímností. Přesně tak, jak je to v módě. To je však zdání nepřesné. Protože se na rozdíl od skutečných reklamních fotografů autoři zároveň snaží bojovat proti škatulkování oblékáním témat okrajových do kabátu mainstreamu, je z fotografií cítit jakási neprvoplánová melancholičnost. Živost lidí, kteří před kamerou běžně nestojí, a citlivost „neprofesionálních“ fotografů vnáší do původně komerčních fotografií neobvyklé kouzlo.
Vyslovit jakýkoliv konkrétní závěr je však těžké, výstava je totiž kolekcí děl rozmanitých a patrně by si zasloužila větší prostor. Její slabinou je totiž občasná nedotaženost některých nápadů, z nichž by mohly vzniknout zajímavé umělecké nebo reportážní celky. Ve všem studentském idealismu o světě, se kterým je někdy příjemné se ztotožnit, apeluje drobná výstavka hned na několik dost závažných otázek týkajících se rolí jednotlivých lidí v systému, v němž žijeme. A tak na rozdíl od Parrovy kritiky toho, jak žijeme, jsem z výstavy odcházela s hlavou plnou otázek o tom, jak o životě samotném vůbec přemýšlíme. A že to není otázka jednoduchá? I když jsem nakonec na základě výstavy MGZN došla pouze k několika nejednoznačným odpovědím, dívalo se na to hezky.