Na Staroměstské radnici v Praze se v nedávné době potkaly dvě fotografické výstavy. Zatímco expozice The Best of Czech Press Photo byla spíše než co jiného demonstrací pocitu stísněnosti a zahlcenosti, dole, v románsko-gotickém sklepení se skrýval tichý, pokojný poklad v podobě retrospektivní výstavy klasika české humanistické fotografie, Miloně Novotného.
Zážitek výstavy často bývá malým obřadem – takovým intimním, tichým dialogem mezi divákem a dílem. Umístěním výstavy fotografií Miloně Novotného do podzemních prostor, bezpečně od okolního světa izolovaných sklepními zdmi, jako by se toto východisko umocňovalo. Člověk je prostorem izolován, nerovností podlahy připoután k zemi a dílem znovu začleňován v skutečnost, která probíhá venku a na výstavu proniká jen v podobě zvuku hlasů lidí nad povrchem.
Realita přítomnosti se tak zde mění v sen a protéká kolem téměř nepovšimnuta, zatímco minulost tepe na fotografiích s vášnivou neodbytností a s pocitem osudovosti, či spíše jakési (ne však tragické) nevyhnutelnosti, současně však obtížně definovatelného, prostého štěstí – z bytí.
Devadesát černobílých fotografií, které způsobem ne nepodobným bressonovské tradici zachycující nejčastěji obyčejný, každodenní, městský, tepající život, jehož hlavním objektem je člověk, reprezentuje na výstavě, pořádané k osmdesátému výročí fotografova narození, výběr z Novotného tvorby od 60. let až do autorovy smrti v roce 1992.
V expozici jsou zastoupeny jeho fotografie z Prahy, Londýna, Paříže, New Yorku či Indie, kam Novotný cestoval, aby zde nacházel tolikrát opakované, současně však vždy nové lidské žití v jeho neodbytných momentech a aby svou Leicou zachránil několik okamžiků, které by jinak protekly mezi prsty věčnosti. Jeho snímky působí svými náměty lehce, často téměř jako by je zachytil jaksi mimochodem, bravurní komponování a vyváženost fotografických obrazů však prozrazuje velkého fotografa.
Novotný, který se živil jako divadelní fotograf (tato část díla není na výstavě zastoupena, údajně zůstala ztracena kdesi v jednotlivých scénách), i když zachycoval významné dějinné okamžiky (pohřeb Jana Palacha), těžiště jeho práce bylo v toulání se ulicemi, v oslavě obyčejných drobných chvil. Výstava jeho fotografií je obrazově vytříbeným, patosem nezahlceným svědectvím života – v ulicích a v myslích, v dějinách a věčném t e ď.
Tagy: Miloň Novotný