Pokud projdete okoukanou výstavou The Best of Czech Press Photo v prosvětlených přízemních prostorách Staroměstské radnice a sestoupíte do chladného tmavého sklepení, vyzdobeného několika kusy středověkých rekvizit, můžete se zastavit nad improvizovaně osvětlenými klasickými díly české humanistické fotografie, umístěnými na ošklivých šedých kartonech. Autorem těchto fotografií je Miloň Novotný, fotograf-samouk, který vyrostl po boku Josefa Sudka v profesionála zachycujícího v harmonii černobílých tónů magii okamžiku.
Jedinečné momentky konzervují život druhé poloviny 20. století v různých světových velkoměstech od Londýna přes Tokio až po New Dehli. Soubor vystavovaných fotografií charakterizuje nejen geografická rozmanitost, ale i historická fotodokumentaristika. Novotný se dotkl i nezahojené rány českých novodobých dějin – srpna 68 a jeho vyústění v Palachově týdnu. Obzvláště sugestivní fotografií, připomínající toto období, je snímek tiše přihlížejícího davu s chlapcem v popředí, který zaťatě zdraví skautským pozdravem. Obličeje obtékající jeho osamocené gesto jsou jednolitě zahalené do clony unylosti počínající normalizace. Snadno identifikovatelné rozpoložení fotografických objektů přináší neobvyklé přiblížení duševnímu rozměru doby. Miloň Novotný se dokáže soustředit na člověka, ať je náhodným procházejícím, částečkou davu, symptomem místa, nebo významem samotným.
Jeho fotografie nikdy nejsou obsahově prázdné, ani se nevyznačují pouze esteticky působivými prvky, přestože některé jsou vystavěny i na výjimečných kompozičních prostředcích, jako například žena slunící se pomocí staniolu těží z horizontální linie prostupující New York, ale především nás uvádí do dokonalé konstelace všech obrazových složek v rozhodujícím okamžiku. Každý snímek, pořízený Novotného leicou, má svůj vlastní náboj, jímž promlouvá mimo jeho dvojdimenzionální vymezení. Tajemství nevyřčeného v sobě skrývá také fotografie nazvaná Setkání, která je pro mě stále nevysvětleným zhmotněním pomíjivé aury zobrazovaného. Emanující uhrančivost ztvárňuje statickými gesty vytrženými ze symbolického prostředí, podobně jako portrét Jana Křtitele od Da Vinciho, které naplňuje vibrujícím ovzduším intimity a křehkou stabilitu zároveň udržuje kontaktem s fotografem, jehož voyeurství vystupuje jako protihráč.
Všední okamžiky se v duchu fotografova citu plasticky přetvářejí v typizované momentky; bizardní postavy, jako například trhovci nebo cirkusáci, zvěčněné v Novotného hledáčku přináší skrze jejich zachycení záznam v těch ostřejších konturách skutečnosti.
Novotného fotografie by si zasloužily lepší umístění, které by je neuvrhlo do žaláře druhé kategorie popularity, ale naopak ocenilo Novotného pozoruhodnou práci s odlesky lidského nitra a geniem loci, vymodelovanými v podivně reálných proporcích černobílou hmotou fotografického snímku. Koneckonců nejen proto stojí za to sestoupit do pekel, kde místo síry čpí vlhkost zdí a spatřit momentky, které dokumentují mozaiku nenávratných podob minulosti a téměř neviditelných lidských pohnutek pod taktovkou prozřetelného oka fotografa.
Tagy: Miloň Novotný