Tím, co rámuje výstavu fotografií Terezy z Davle, je mimo názvu Grandhotel i nevyřčený pojem povědomosti. Helmut Newton, Antonín Kratochvíl… možná by se podařilo nalézt i další styčné osobnosti. Cyklus, který by se měl vztahovat k prostředí hotelu Evropa, kdysi dávno známého pod názvem Grandhotel Šroubek, nabízí snímky dívek stylizovaných do doby 30. let, přesto však působících jaksi současněji.
Stylizace je velmi náročná disciplína, která, více než si lidé – především autoři – připouští, se s oblibou buď trhá často ze řetězu, nebo ani nevystrčí z boudy hlavu. Jedním z diskutabilních faktorů stylizace obsahu fotografií cyklu Grandhotel je velmi chatrné odění dívek, které dává tušit, že každá z nich potencionálnímu klientovi hotelu oddaně poslouží i jinak, než jen jako pokojská. Právě hotel Evropa byl však jedním z mála míst Václavského náměstí, kde se podobné služby neprovozovaly, i když všude kolem prýštily fontány slasti naplno.
Hned co se však rozhodneme, že by tento, řekněme detail, mohl být pominut, upozorní na sebe další „podobnost“. I když Tereza z Davle pracuje s tradičním filmovým médiem a sama si dokonce fotografie zvětšuje, kompozičně, tonálně i ztvárněním se při jejich prohlížení vybavují dnes internetem velmi rozšířené „pin-up girls“ (neslouží však už pouze námořníkům křižujícím vody oceánů, ale především těm, surfujícím na vlnách hyperobsahu).
Nelze však jednoduše tvrdit, že by fotografie byly naprosto nefunkční. Zprostředkovávají jistou atmosféru a dokážou i zaujmout, ale je z nich cítit jakési fotografické „tlačení na pilu“, které prvotní zájem po chvíli odešle o dům dál. (Nemluvě o obrazovém klišé využitých zrcadel, jimž se v prostředí v hotelu dá vyhnout sice jen stěží, ale není třeba jich alespoň bezděčně využívat.)
Komplet je pak možno shrnout mírně genderově nevyváženou floskulí: výstava Grandhotel nabízí dvě cesty muže. Ten se při pohledu na fotografie svůdně se tvářících, odhalených až nahých, často na postelích se rozvalujících žen může nechat dobrovolně svést a nést se tak na vlnách nahých ženských těl do neznáma své představivosti, nebo může tuto výzvu odmítnout, ale pak již zůstane po celou dobu odtržen od představení, které se fotografie mezi sebou snaží rozehrát. A právě to je zásadní chybou; to, že fotografka tuto volbu vůbec povolila. Přesto, že cyklus není zcela bez síly, postrádá ten rozhodující moment, kdy se háček vizuální přesvědčivosti zasekne do patra a táhne návštěvníka skrz až do konce. Lze jen doufat, že se jedná o nedostatek, který se vyřeší časem – pokusy, nezdary a znovu a znovu zopakovanými pokusy.