Retrospektivní výstava prvních 15 let soutěže Czech Press Photo je jistě záslužný čin; shromáždí-li se na jednom místě to nejlepší z obrazových prací fotografů spolupracujících s českými médií, měl by návštěvník získat souborný pohled svrchu nejen na současný stav a nedávný vývoj domácí fotožurnalistiky, ale i obecně na vývoj domácích (a v menší míře i zahraničních) politických, společenských a přírodních událostí. Slovo „vývoj“ má přitom v předchozí větě svůj význam a bez něj se smysl celé výstavy přesouvá do jiných oblastí, rozhodně nižších. Výstava, která měla návštěvníky ubezpečit, že česká soutěž má právo na delší existenci – ba v přeneseném smyslu na udělení občanského průkazu – jen potvrzuje bezradnost a neuspořádanost, s níž jsou každoročně ceny vyhlašovány.
Už jen volba prostor vyvolává otázky. Křížová chodba a Rytířský sál Staroměstské radnice jsou sice tradičním výstavním místem CPP, ale je tomu tak tehdy, když se vystavuje aktuální ročník. I matematický laik snadno dojde k výpočtu, že materiálu na retrospektivní výstavu bylo zhruba patnáctkrát víc, a tak by – i se zřejmou nemožností vystavit skutečně kompletní patnáctiletou historii – bylo jistě záhodno poohlédnout se po větších prostorách. Předešlo by se tak mimo jiné i situacím, kdy se v jedné úzké chodbičce tísní před množstvím působivých snímků na obou jejích stěnách dav lidí, zatímco jiný dav by se rád onou uličkou protáhl. Ale budiž, tradice je tradice. Výběr reprezentativních oceněných snímků z uplynulých ročníků měla na starosti Daniela Mrázková, ředitelka soutěže. V souladu s názvem výstavy zde nalezneme skutečně „the best of“, tedy velkoformátové snímky pyšnící se titulem Fotografie roku nebo Cenou diváků a první ceny ve všech kategoriích, ukázky z oceněných sérií a výběr z druhých a třetích míst. I když, popravdě, nepátral jsem po tom, co zde je a co chybí, to by vyžadovalo vzhledem k řazení fotografií nadměrné úsilí. Organizace fotografií je určována lecčím, jen ne vývojem. Největší rozpaky budí ta část výstavy, v níž jsou sloučené soutěžní kategorie Aktualita a Reportáž, rozdělené podle toho, zda se jedná o domácí nebo zahraniční události, seskupeny jsou válečné konflikty a uprchlíci, povodně, nemocní, protesty a shromáždění. Výsledek budí beznaděj, pramenící ne z utrpení lidí na fotografiích, ale z nemožnosti odlišit od sebe snímky z Palestiny, Bangladéše, Libérie, Albánie a jiných, nebo alespoň vysledovat na jejich seskupení vývoj přístupu konkrétního fotoreportéra (nejčastěji se zde opakuje jméno Jana Šibíka). Významové rozdělení snímků lépe plní svůj smysl u fotografií přírody a životního prostředí nebo u sportovních snímků, portrétní kategorie takový přístup nežádá a kategorie Lidé, o nichž se mluví, dokonce naznačuje určitý patnáctiletý příběh (hlavní role v něm hrají pánové Havel a Klaus).
Další nedostatek výstavy tkví v průvodních textech. Novinářská fotografie, ač samozřejmě musí fungovat sama o sobě, je vázána na nějaký rámec, článek, a vyžaduje proto kontext, tím spíš, že už od jejího pořízení uplynulo více než desetiletí. Takové péče se dostává jen Fotografiím roku, doplněným vyjádřením autorů i mezinárodní poroty, kromě nich je ještě porotou zdůvodněno přidělení Ceny dětí UNICEF. U zbylých fotografií nalezneme jen výjimečně víc textu, než jen popisek, označující místo a objekt fotografie a druh a rok ocenění.
Návštěvníci výstavy si mohou po jejím absolvování připadat přehlceni vizuálním poselstvím snímků. Takový pocit ale nepramení z bolesti, utrpení i radosti na vystavených fotografiích, ale především z jejich hustoty. Při nedostatku obsahů, kontextu a příběhů fotografií či fotografů totiž nezůstane v návštěvníkovi nic z jednotlivých snímků, ale jen jeden slitý – a ne zrovna povznášející - pocit ze stavu domácí fotožurnalistiky. A ta si takový účet za patnáct let snažení jistě nezaslouží.