Mxskiho životopis je kontroverze sama. Dětství ve městě, kde byly vraždy dětí na denním pořádku, psaní pro levicový feministický časopis, časté stěhování tam a zpět z Polska do Británie, nemalé zkušenosti s drogami a alkoholem, které ho několikrát připravily o majetek… Čekat po přečtení tohoto rychlokurzu nekontroverzní tvorbu by bylo přinejmenším naivní. Ono očekávat od výstavy v Bubenské COKOLI je vlastně naivní.
Stejně jako se uvnitř Pava Mxskiho očividně mele spousta pocitů, střídavá láska a nenávist k vlastnímu národu, dost možná jistá traumata z dětství a celková neukotvenost osobnosti, i výstavou prostupuje hned několik témat, která spolu sice nijak nesouvisí, zato zřejmě věrně ilustrují Mxskiho cestu posledními lety života.
Velký celek tvoří naturalistické sexuální scény. Hlavní postavou na všech fotografiích je sám Mxski, což je možné poznat podle tlačítka od samospouště v jeho ruce. Na jedné fotografii orálně uspokojuje mladou dívku, na další zase plešatého muže. Nahý pózuje v jedné z anglických ulic, následně zachycuje detail přirození jedné ze svých modelek. Mxskiho fotografie obscénních výjevů ze světa za dveřmi ložnice působí jako rány kladivem na brány lidského vnímání a svědomí. Nutí zamyslet se nad slovy intimita a sexualita. A jelikož je návštěvník výstavy často zvyklý na zcela opačné zachycení intimních okamžiků (nevyjímaje intimních částí lidského těla), je často šokován, až znechucen. Mxskiho sexuální fotografie neznají slova jako decentnost, něžnost, estetičnost. Jsou naturalistické, punkové; kdyby dokázaly mluvit, křičely by sprostá slova. Autor se neskrývá, protože to nedělal v žádné fázi svého života. Vše zachycuje tak, jak chce, aby intimita byla vnímána – stejně tak si i v životě vždy dělal, co se mu zrovna zachtělo. Až anatomická detailnost ženských genitálií, žena čurající na nahého muže nebo zobrazení sexuálního styku nenesou známky emoce, jsou drsné a … nakonec i upřímné. Zde Pav Mxski útočí na lidskou morálku, odhaluje pokrytectví dnešního světa –ačkoli zobrazuje jen syrovou realitu, společnost není zvyklá se na ni v této podobě dívat, a proto se na ni nebude dívat ráda. Ukazuje, že umění nemá hranice, ale jsme to my, kteří jsme jimi svázaní.
Druhý rozsáhlý koncept Mxskiho výstavy má efekt zcela opačný – série fotografií z Británie, jejichž průvodní postavou je muž ne nepodobný herci Karlu Rodenovi poutá svojí epičností, nepřímo vypráví příběh vykořeněného člověka bezcílně putujícího anglickou krajinou a městskými ulicemi, člověka jakoby hledajícího nový smysl života. Pokud na předchozích fotografiích Mxski provokoval a obviňoval společnost z pokrytectví, tady se sám vnitřně obnažuje, zpovídá se. Fotografie místy působí zpracováním až romanticky, což se Mxski jako neskrývaný cynik snažil originálně poničit alespoň čmáranicí červenou vodovkou, kterou najdeme na každém snímku. Nejzajímavější část výstavy pak tvoří instalace maloformátových fotografií uspořádaných do dvou velkých hybridních křížů, volně navazující na atmosférickou sérii z Británie. I zde visí fotografie z přírody, měst a dokonce i kostelů.
Zdánlivě nesourodě koncipovaná výstava křičící Ať chcípnou všichni Poláci navíc dostává nový rozměr instalací do prostor kulturního centra DIVUS, které působí podobně punkově jako celá Mxskiho tvorba. Zpřístupněním opuštěných kanceláří, archivů a dalších místností dávno neexistující firmy sice místy až trochu odvádí pozornost od Mxskiho, ale to (zejména v některých) fázích výstavy může fungovat i jako vysvobození, nadechnutí se čerstvého vzduchu. Jako bonus si můžete tajně odnést i suvenýr z exkurze po budově, válí se jich tam spousta a nevyžaduje to ani zvýšenou míru opatrnosti.