Pestrou práci svých studentů představuje Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě v pražské galerii GAMU. Zúžený výběr výstavy XX, uspořádané vedoucím pedagogem školy Vladimírem Birgusem, která měla premiéru v Brně, ukazuje světu ochutnávky z děl šestnácti opavských absolventů. Další fotografie jsou prezentovány na třech širokoúhlých obrazovkách, které jsou rozmístěné ve třech hlavních sálech.
Největšímu výstavnímu prostoru dominuje jeden ze dvou černobílých souborů – série čtyř snímků Anny Gutové z cyklu Ztracená místa. Had vlnící se na betonové ploše, dým stoupající v krajině nebo zdánlivě bezhlavý býk válející se na prašné cestě. Silně zrnité obrazy vyvolávají dojem naprostého bezčasí a ve své jednoduchosti postrádají jakýkoliv afekt, přímočarý plán nebo výraznou stylizaci, kterou se vyznačuje většina ostatních děl. Naproti dokumentárním projektům, jako jsou například Ženy z dolů Arkadiuzse Goly, Rugbisté Krzystofa Golucha, nebo cyklus Na východ od ráje od Martina Vágnera, je instalován jejich protipól. Téměř filmový snímek Matěje Třešňáka z cyklu Yes, it happend. Scéna chlapců řítících se k vyleštěnému automobilu, jako by nás přenesla do snů z let dávno minulých, nicméně bez zatížení obvyklým patosem a nánosem prachu. Fotografie Natálie Benešové, které představují londýňany v jejich domovech, série Yana Renelta a Kryštofa Kaliny znázorňující ostrý kontrast lidských výtvorů s krajinou a černobílá díla Pavla M. Smejkala nazvaná Fatescapes doplácejí na nedostatek prostoru a trochu se ztrácejí pod schody.
V nejmenším sálu a ve vstupní hale návštěvník objeví především fotografie vysoce inscenované a nefigurativní. S plastem a barvou si pohrávají grafické snímky Synthetics Jana Mahra i hrátky Kamily Musilové nazvané Černý šum. Vražda se odehrává v ukázce tvorby Dušana Kochola The eyes of providence. Silné pocity mohou vyvolat neosobní hotelové pokoje (Rooms) Markéty Dlouhé. Anonymitu těchto míst syrovým (možná dokonce surovým) způsobem zosobňují bílé a černé plastové postavy. V tomto prostoru navíc projekce ukazuje různé projekty a cvičení, na kterých studenti opavského institutu pracují. Například fotografickou nápodobu slavných obrazů z dějin výtvarného umění.
Různé podoby a koncepce portrétních fotografií představuje poslední sál, kde je vystavená i jedna fotografie z dnes již poměrně slavného dvojčátkovského projektu Two Terezy Vlčkové. Povedený je cyklus Zástupní od Barbory Žůrkové, který hledá odpověď na to, jak vypadal například Boris Becker nebo Bruce Lee jako dítě.
Instalace nestaví na nejslavnějších jménech a fotografických projektech, které už za dvacet let institutu vzešly. Snaží se demonstrovat rozmanitost studentské tvorby. Smutek z faktu, že v Praze je k vidění pouze redukovaná verze jubilejní „narozeninové“ verze výstavy, můžeme rozptýlit obavou, že ještě větším množstvím rozdílných souborů by byl divák stejně příliš zahlcen. Jediná výtka tak směřuje k projekcím fotografií, které jsou o maličko rychlejší, než by bylo třeba, aby se daly i promítané soubory považovat za regulérní součást výstavy a ne pouze doplněk. Jinak nezbývá než Opavě pogratulovat k výročí a popřát hodně štěstí a šikovné studenty.