Ta výstava je jako hra. Pošlou vás kamsi do podzemí, kde není nikdo a nic, jen spousta fotografií na stěnách a panelech a pár temně hučících větráků. Před sebou vidíte schody do různých komůrek a zákoutí a přemýšlíte, kam jít. Klíč k záhadě hledáte na snímcích. Ale i ty musíte chvíli zkoumat, než objevíte jejich tajemství. A v tom vám to dojde. Stejně jako fotograf Miloň Novotný nechtěl divákům servírovat obsah svých děl na stříbrném podnose, ani tvůrci jeho retrospektivní výstavy nechtěli návštěvníky omezovat šipkou „směr prohlídky“. Než se rozčilovat nad zvláštní organizací, vezmete to jako výzvu.
Miloň Novotný (1930-1992) by se letos dožil osmdesáti let. A právě u příležitosti tohoto výročí se koná výstava jeho fotografií v podzemí Staroměstské radnice. Novotný byl po vzoru slavného francouzského fotografa Henri Cartiera-Bressona zastáncem takzvaného rozhodujícího okamžiku. Jeho dílo tak tvoří působivé momentky ze života v socialistickém Československu i v zahraničí.
Část věnovaná Československu působí dojmem jakéhosi univerzálního času. Snímky pouličních prodavačů postávajících na mrazu, muže kutálejícího kolo či starých žen pochází sice ze 60. let, ale mohli by věrně ilustrovat i období první poloviny 20. století. Naopak některé záběry mladých lidí ze 70. let připomínají dobu nedávno minulou. Obrázky mládeže na traktoru jásající nad porážkou Sovětského svazu v hokeji či hrající na kytary na Karlově mostě však zároveň vyvolávají pocit, že tehdejší doba, ač temná, měla své kouzlo.
Novotný si jako objekty vybíral rád také davy lidí na různých shromážděních. Neunikl mu Palachův pohřeb, spartakiáda, vojenská přehlídka ani průvod za sovětské okupace. Vždycky však vyčkal na onen rozhodující okamžik jako v případě masy lidí před Národním shromážděním, kteří mají na snímku všichni oči zvednuté k nebi a nad hlavami se jim vznášejí balónky a transparenty. Fotografie tak v sobě má velkou sílu.
Jestliže z československých reálií vytěžil Novotný maximum, nebylo to stále nic ve srovnání s tím, co mu jako náměty pro reportáže přinášelo zahraničí v 70. a 80. letech. Na výstavě tak najdeme obrázky Inda stojícího na nosiči svého kola, otrhaného muže uprostřed egyptské pouště i španělského chlapečka kreslícího na zem křídou Ježíše.
Svou roli zde hraje i série fotografií z Londýna, na které se Novotnému výborně podařilo vystihnout náladu tohoto místa v 70. letech. Snad nejlépe tu skrumáž noblesy i bídy zaznamenal snímkem pána, který vypadá v obleku a cylindru jako vznešený muž až do chvíle, kdy otevře pusu plnou prázdných mezer po zubech. Kouzelný je i další téměř filmový záběr z Londýna, na kterém zlatá mládež ujíždí v kabrioletu vstříc nočnímu městu. Novotný prostě dobře věděl, kdy má zmáčknout spoušť.
Jeho výstava by si proto zasloužila víc než jen zapadlý koutek, na který musíte projít přes Czech Press Photo, a to i přesto že se zvoleným podzemním prostředím výborně souzní. Totiž zatímco na Czech Press Photu se tísní davy, Novotného navštíví málokdo. Paradoxem je, že ti kteří o „utajenou“ expozici přece jen zavadí, se pánovi u pokladny nakonec svěřují, že se jim líbil víc než celé Czech Press Photo.