Jak asi vidí současný svět skrze svůj fotoaparát studenti Institutu tvůrčí fotografie v Opavě? Výstava v galerii AMU je lákavá už proto, že nabízí jiný pohled než ten od zavedených a respektovaných tvůrců, nebo jsem aspoň doufala, že ho nabídne. A tak trochu jsem čekala, že tentokrát si třeba nevystačím při hodnocení s obvyklými škatulkami, že to co je nové, může být nepopsatelné… A jaký je nakonec výsledný dojem? Od všeho trochu, pár silných a inspirativních momentů…ale jinak se ta výstava docela rychle vykouří z hlavy.
Možná je to tím, že od každého autora vidíme většinou jen tři nebo čtyři snímky. Takže pokud se nám jeho vidění skutečnosti hodně líbí, chtěli bychom vidět víc. Ale místo toho ukázka dalšího autora a dalšího…a co ty fotografie spojuje? Nic, snad kromě určité zadumanosti a občas trochu výstředního vidění reality. Snímky jsou tu většinou buď lehce zasněné až melancholické, anebo mírně znepokojující, snad svojí nejednoznačností. Anebo jsou abstraktní. Chtěla bych od některých autorů vidět samostatnou výstavu. Ale takhle jsem měla trochu dojem, jako bych právě zhlédla upoutávku na nějaký pořad. Pár útržků, mozaika náznaků, a je to pryč a ve výsledku nevím, co jsem to vlastně viděla.
Některé fotografie jsou opravdu působivé. Třeba ty nazvané Rodinný portrét. Otec v saku chmurně hledí do objektivu a písek mu protéká mezi prsty, babička vstává z nalomeného křesla a hledí kamsi daleko, neteř sní na ulici mezi uniformními domky (sní o chvíli, kdy odtamtud zmizí?)…A jiné snímky jsou zase ledově chladné. Jako Autoportrét nebo série Rooms s podivnými figurami zabalenými do umělé hmoty. Stylizace studenty fotografie evidentně baví, místy to funguje, místy mi to připadalo trochu laciné, jako třeba v sérii The Eye of Providence, kde postavy se zavázanýma očima leží na místech, kam jakoby nepatří.
A za rohem čekají zase úplně jiné snímky: černobílé fotografie opuštěné krajiny, kouř valící se v polích, tato fotografie navíc zvětšená oproti ostatním, takže divák má tendenci se na ni obzvlášť zahledět…přestože na těchto fotografiích jakoby „nic nebylo“, protože zachycovaly téměř prázdná místa (až na jakési zábradlí nebo ležící zvíře a podobně), přesto nějakým zvláštním způsobem hypnotizovaly. Byly rozostřené, na rozdíl od mnoha ostatních fotografií, které byly často velmi barevné a ostré, způsobem až připomínajícím hyperrealismus. A jinde zase vidíme posmutnělé snímky z dezolátní krajiny kdesi na Sibiři, obrázek focený přes rozbité sklo, nebo melancholické fotografie jedinců jakoby ztracených v prostředí, kde postávají nebo posedávají, v cyklu nazvaném Historie. Výstavu ještě doplňují promítané fotografie, které se ale střídají poměrně rychle na to, aby je divák mohl pořádně vnímat.
Co autor, to jiné vidění světa, jiné dojmy, a vždy silné. Jen bych tu výstavu poskládala jinak, aby snímky alespoň pocitově navazovaly, nebo bych ji rozdělila a rozšířila počet fotografií od jednotlivých autorů. Takhle výstava jako celek působí nesourodě.
Tagy: Opava