Výstava španělského fotografa Luise Ramóna Marína působí podobným dojmem jako Institut Cervantes, ve kterém je instalována. Institut samotný je schovaný za kostelem ve Štěpánské ulici a na rozdíl od Francouzského institutu, který sídlí v té samé ulici („jen“ trochu blíž Václavskému náměstí), není označen žádnou vlajkou ani ničím podobným. Musíte tak dojít až k němu, abyste si všimli, že tam opravdu je, a že jde o pražské centrum španělské kultury a jazyka. Fotografie, které jsou nyní (zadarmo!) k vidění právě v tomto moderním domě, jsou přesně takové. Z dálky si jich pomalu ani nevšimnete, ale když dojdete blíž a zadíváte se, objevíte jejich kouzlo a šmrnc.
Výstava mapuje Ramónovu tvorbu z let 1908-1940 a tím pádem i dění ve Španělsku v týchž letech. Jde totiž o fotografie převážně reportážní, prokládané občasným dokumentem nebo vlastní autorovou tvorbou. Ačkoli témata, která Ramón zachycuje, nejsou vždy příjemná, je ze všech snímku cítit radost z fotografování, radost z faktu, že může okamžiky zachytit jedinečným způsobem a zachovat tak jejich doslovný ráz i pro další generace.
Kromě radosti se Ramónovy fotografie vyznačují dalšími charakterizujícími rysy. Nejvýraznějším z nich je pečlivě promyšlená kompozice. Ať už jde o reportážní momentky nebo stylizované portréty, pokaždé jsou snímky kompozičně vyvážené a čisté. Sice bychom právě v kompoziční skladbě našli pár dalších pravidelností (poměrně časté umisťování hlavních objektů na střed, popř. půlkruhové uspořádání osob v případě hromadných snímků), ale nikde to neubírá na atmosféře a významu Ramónových fotografií. Výrazným obrazovým prvkem je také perspektiva, která hraje významnou roli. Mnoho snímků je vystavěno na perspektivě ubíhající kamsi do dáli a konfrontující diváka s možnostmi lidského vnímání a představivosti.
Ovšem zcela nejdůležitější vlastností všech Ramónových snímků je jejich ohromující aktuálnost. Technická dokonalost, se kterou zachycuje protesty a válečné scény jsou udivující i v době bezchybných digitálních kamer. O to víc zarážející je, že Ramón své snímky pořizoval ve třicátých letech minulého století s přístrojem, který nebyl ani zdaleka dokonalý a kompaktní. Dědictví Ramónových fotografií, které nám Institut Cervantes zprostředkovává je tak opravdu výjimečné.
Tagy: Luis Ramón Marín
1/5 – zadarmo (a z toho plynoucí neznalost principu, na kterém tyto kulturní ambasády fungují), šmrnc, témata nejsou příjemná, objekt na střed a půlkruhy? (jak jinak jako), vlajkou ani ničím podobným, charakterizujícími rysy… atd.