Institut tvůrčí fotografie v Opavě už má za sebou dvacet let působnosti a rozhodl se oslavit toto výročí výstavou prací svých stávajících studentů. Přestože se jedná o rozmanitou výstavu zahrnující širokou škálu témat, jsou všechny snímky poměrně pesimistické a depresivní. A i když autoři občas zachycují motivy veselé a barevné (např. série Báry Prášilové „Untitled“) nepůsobí příliš optimisticky. Navíc většina fotografií jako by vznikla v jiné době, než vznikla. Působilo to na mě, jako by se pedagogové na Opavské univerzitě pokoušeli předat svým žákům přesně to samé vidění a styl, který oni sami objevili jako mladí – díváme se tak proto na fotografie, které mohly vzniknout někdy v letech 1960-2000.
Během celé té výstavy jsem si říkala jediné: „Co je to tam na té škole učí?“ Vypadá to, že ačkoli mají studenti Institutu tvůrčí fotografie poměrně dobré možnosti (nápady) na vymýšlení témat a dostanou se na zajímavá místa a k zajímavým lidem, zpracování už pokulhává. Jasně, jsou to „zatím jen“ studenti, ale když to porovnám s některými fotografiemi například na Flickru – relativně amatérské galerii, kde většina lidí tvoří ve volném čase bez valných ambicí – musím se divit. Minimálně z poloviny fotografií, které IFP v Galerii AMU předvádí, by se dalo vytěžit víc.
Jediný pozitivní fakt na celé výstavě charakteristický je, že všechny fotografie jsou technicky na velmi dobré úrovni a (minimálně ty vystavené) série jsou většinou pečlivě sestavené a dohromady fungují. Na druhou stranu to ale bohužel působí dojmem, že opavští studenti nefotí jinak než v sériích. Nehledě na to, že některé fotografie jsou samy o sobě poměrně nijaké a nejzajímavější na nich jsou popisky. Proto tak například zajímavý záměr slečny Natálie Benešové, která chtěla nafotit „People of London“ vyznívá jako nepovedený sociální dokument zobrazující s jistou dávkou závisti mladé a bohaté občany hlavního britského města.
Nejvýraznější série je pak hned u vchodu – magisterská diplomová práce Jana Mahla. Snímky jsou technicky a kompozičně bezchybné, celý nápad je velmi jednoduchý a přitom efektní a nekazí ho ani provedení (což je problém, na který spoustu jiných sérií opavských studentů naráží). Vizuálně čisté snímky, jejichž hlavní vtip zaregistrujete až při detailnějším pohledu – to jsou fotografie, které má „na svědomí“ budoucí magistr v oboru fotografie. Myslím, že v jeho případě bude titul zasloužený.
Jestliže vystavené fotografie měly své chyby, ale daly se ještě pochopit, série, které byly ve třech kategoriích (dokument, inscenace a různé) promítány jako doplněk k výstavě, byly – přinejmenším – rozporuplné. Jako by bylo na první pohled vidět, že tohle jsou „ty béčkové“ série, ty, co nebyly dost dobré na vystavení. Většina z nich už tolik nefunguje, jednotlivé fotografie v nich kolísají kvalitativně i významově. Z těchto fotografií jsem měla pocit, že snad v Opavě někteří studenti ani neví, co je to kompozice nebo ostrost. Nehledě na to, že množství fotografií v jednotlivých sériích neodpovídalo jejich kvalitě. Přišlo mi, že jakmile mě nějaká fotografie zaujala a těšila jsem se na další, nedočkala jsem se, série byla krátká. Zaručeně jsem si ale mohla být jistá tím, že pokud mě některé téma opravdu nezaujalo, viděla jsem z něj minimálně deset snímků.
Institut tvůrčí fotografie v Opavě je jistě zajímavá škola se zajímavými studenty, v případě téhle výstavy ale měli myslet na to, že méně je někdy opravdu více. A že kdyby se zarytě nedrželi touhy vystavovat – zdánlivě – ucelené série a promítali méně snímků, vyšel by z toho celý IFP mnohem lépe. Takhle si nejsem jistá, jestli Opava je zrovna škola, kterou bych si vybrala a zda její stávající studenti jsou ti, na jejichž potenciální výstavu bych šla. Jedno je ovšem jasné – opavským studentům fotografie jde mnohem lépe inscenace než dokument.
Kateřina Mikešová