Albánská žena se zkřiveným obličejem plným strachu i únavy, mentálně postižený černošský chlapec přivázaný okovy k lůžku, pláč nad mrtvými dětmi v Beslanu, pohled na hromadnou havárii na dálnici D1… Různorodou mozaiku vytváří ohodnocené snímky patnácti ročníků soutěže Czech Press Photo.
Bilanční výstava vytváří jakési fotoalbum dítěte, které postupně vyzrává od prvních náznaků profesionality až po fotožurnalismus, který získává své místo v rámci celosvětového kontextu. Přesto výsledky práce českých fotoreportérů nelze postavit po obsahové a formální stránce na roveň těm, které každoročně ocení mezinárodní porota soutěže World Press Photo, která byla vzorem pro českou obdobu soutěže. Nejedná se o pouze o kvalitu, ale především o jiný způsob přístupu k emocím a v používání ironie. Návštěvníci mají možnost nejen konfrontovat s nadhledem uplynulých let vítězné snímky jednotlivých ročníků, ale také jimi rekapitulovat období demokratické společnosti v soudobých dějinách v obraze.
V centru pětiset snímků, které byly rovněž zahrnuty do katalogu vydaného k této příležitosti, stojí člověk a jeho emoce. Emoce lze vyčíst buď přímo z neverbální komunikace zachycené postavy, nebo nepřímo z odrazu v jeho okolí. Přitom právě bezprostřední „human touch“ dává těmto snímkům rozměr, který vyžadují kromě infotainmentu moderní trendy formující fotožurnalistiku. Být v pravý okamžik na pravém místě zůstává základním principem fotožurnalistiky, což bylo například klíčovým tvůrčím impulsem pro vítěznou fotografii z roku 2007 Exekuce dítěte Dana Materny. Obsahový akcent se ale v České republice prosazuje stále silněji, než formální dokonalost. Spíše zřídka svou roli sehrává i kompozice a celkové ztvárnění, které některé fotografie, díky náhodě, nebo stylizaci, povyšuje na umělecká díla. Na mysli mám především netradičně kompozičně ztvárněnou fotografii Obamy hledící ho na sochu Masaryka od Joe Klamara, či takřka barokní světlo dopadající na vězně Al Kajdy a Talibanu na fotografii Jana Šibíka. Prvek autenticity se často podřizuje záměru, i když fotografie z každodenního života, nebo z prostředí válečného konfliktu dýchají autentičností více, než bezduché portréty celebrit. Dají se dnes vůbec definovat faktory, které rozhodují o tom, jaká fotografie je nejpůsobivější? Nejen z pozadí diváckých cen ale stále silněji probublávají emoce jako vůdčí téma, námět i ztvárnění. Nakolik jsou ale pravdivé, zůstává divákovi skryto.