Podobně jako Galerie Rudolfinum otevřela na začátku letošního roku českému divákovi okno do tvorby pozapomenutého německého fotografa Herberta Tobiase, stalo se tak tomu také v případě Instituto Cervantes s tvorbou španělského fotografa Luise Ramóna Marína.
Zatímco u Tobiase šlo spíše o lehké oživování paměti, v případě Marína jde o hlubší rozvzpomínání, možná téměř objevování. Marín patřil k první generaci španělských dokumentárních fotografů, jejichž dílo se z veřejné sféry vytratilo se začátkem Francova režimu ve Španělsku.
Výběr z archivu Marínových fotografií, který spravuje nadace Pabla Iglesiase a jenž je vystaven v Instituto Cervantes v Praze, nereprezentuje pouze Marínovu tvorbu mezi lety 1908 a 1940, ale svým způsobem zastupuje celou generaci tehdejších fotografů, kteří měli být – a na dlouhou dobu také byli – zapomenuti. Navíc díky výběru zobrazovaných témat slouží částečně jako obnovení vizuální paměti národa (byť podmíněné autorovým osobním vnímáním skutečnosti).
Šedesát Marínových fotografií, které jsou na výstavě k vidění, vypovídá rozhodně o velkém fotografickém talentu, kterým Marín byl. Mezi černobílými zvětšeninami jasně vystupuje citlivé fotografické vidění světa současně s vlastností klíčovou pro fotografy, usilující o dokument doby – totiž schopností být všude.
Marínova tvorba je skutečně polytematická – fotí královskou rodinu, děti v sirotčinci, portrétuje osobnosti, zachycuje jedinečné momenty, záznamy z oslav, fotografuje jedny z prvních leteckých snímků, zachycuje revoluci. Jeho fotografie jsou mistrně komponované a vyvážené, často je v nich přítomna zvláštní magická atmosféra a některé působí téměř jako obrazy.
Samotná instalace výstavy je vyvážená, počet snímků je v souladu s velikostí prostorů a k pocitu zahlcení obrazy u diváka tak nedochází. Jediný problém jsem měla s volbou osvětlení v místnosti. Ať jsem dělala, co jsem dělala, z některých fotek mi světla vystupovala v podobě podivných mimozemských světelných bodů, jednou probodávajících fotografovanou osobu, podruhé magicky sedících v jejích očích.
Pokud však pominu tento nedostatek, je tato výstava skvělým počinem a mimořádně vizuálně působivým triumfem paměti.
Tagy: Luis Ramón Marín
2/5 – až ve čtvrtém odstavci se dostáváme k nějakému názoru… a to jen tak okrajově. Následuje opět pouze popis a popis. Předposlední odstavec (ať dělala, co dělala) fuj, a poslední opakuje titulek. Ten jediný mě docela zaujal.