Propracovat se k shlédnutí, pochopení a ocenění fotografií španělského tvůrce Luise Ramóna Marína, které už od března vystavuje pražský Institut Cervantes, není zas tak jednoduchá věc.
Tak zaprvé – nejdříve se musíte dostat do Institutu samotného. Znát jeho adresu není špatný začátek, ale nestačí to – musíte vědět i to, že je třeba zajít za roh, vzít to kolem kostela a až pak jste na místě. Pak se potřebujete dostat dovnitř, ale i navzdory zdání to skrze první dveře nepůjde – zase musíte zajít za roh. A pak, už vevnitř, ještě za jeden. Konečně se ocitáte v hezké místnosti s fotografiemi, a můžete si začít klást otázku, kde výstava asi tak začíná. Tady už moc rohů na výběr není, tak když si řeknete, že to zkusíte třeba zprava doleva, dopřejete si tím osvěžující retrospektivní jízdu španělskými dějinami první poloviny dvacátého století.
Nu což, na retrospektivě nic špatného není, a přemýšlet o fotografiích můžete i přesto, že jste nejdřív evakuovali španělská města, pak jste začali občanskou válku, teprve potom jste naverbovali vojáky a na závěr jste si užívali dvacátá léta.
Avšak, ani to přemýšlení nebudete mít tak úplně lehké. Pokud nejste odborník na španělskou historii a politiku zpřed sto let, je možné, že vám některé fotografie toho příliš neřeknou – jako třeba ne právě dechberoucí skupinové portréty lidí, jejichž jména jste nikdy neslyšeli, nebo pohled na návrat španělského vojska z Maroka, o němž například netušíte, proč do toho Maroka v roce 1910 vlastně jezdilo.
To, že mnohé Marínovy fotografie budou skrývat tajemství, se ale vlastně celkem nabízí i v souvislosti s nejasným příběhem jejich tvůrce. Marínův archiv, zabaven z politických důvodů během španělské občanské války, se dnes díky znovuobjevení dostává k současným divákům a umožňuje jim seznámit se s jeho prací, i když mírně zmatečný text doprovodného materiálu k výstavě několikrát vyslovuje nejistotu ohledně identity skutečného autora nebo autorů těchto fotografií. Nezávisle od toho se ale úhrnně dá říct, že opětovné uvedení Marínovy sbírky v život je skvělý počin a stojí za to podstoupit veškeré trápení či hledání v cestě za jejím poznáním (a tím nemám na mysli jen obíhání pražského Kostela svatého Štěpána).
Víme už, že kdo hledá, ten nejde, a zde se toho dá najít opravdu mnoho. Půvab těch fotografií, které jsou pochopitelné bez větších problémů, se dá vidět dokonce na několika úrovních – jednak v jejich estetičnosti, a též v způsobe, jakým dokázaly zachytit proměny španělské společnosti. Za jeden z nejlepších příkladů považuji dvě na výstavě vedle sebe umístěné fotografie španělské vánoční loterie – ta první, z roku 1916, ukazuje spokojeně se usmívající lidi v kavárně, ta druhá, pocházející z roku 1930, nabízí pohled na zachmouřené tváře, nejistotu a nedostatek. Marín tak ve zkratce použitím stejného motivu v různých podmínkách shrnuje vývoj, kterým si Španělsko v komplikované první polovině minulého století prošlo.
Kromě smutných a silných fotografií z války ale výstava nabízí i Marínovy obrázky různých zajímavostí, technických vymožeností, královské rodiny nebo také portrét tehdejší španělské miss. Dohromady tak šest desítek fotografií přináší vyvážený a poutavý pohled na Španělsko, jaké kdysi bylo, a umožňuje divákům ocenit dědictví španělské fotografie, ze kterého mohou čerpat i dnešní autoři.
Tagy: Luis Ramón Marín
2/5 – odstavec s hledáním mi přišel špatný (pokud tato informace nutná, tak jde napsat jistě lépe), jak prohlížela výstavu autorka je irelevantní, dávat na odiv vlastní neinfomovanost o historii je jako říci čtenáři: „nečti to, těžko se tu něco dozvíš“. Titulek mě zaujal.