Výstava fotografií Herberta Tobiase, kterou na začátku roku nabídla návštěvníkům pražská Galerie Rudolfinum, byla zatím nejobsáhlejší prezentací autorova díla vůbec a správně zafungovala jako otevření dveří do neznámého světa krajiny obrazů pozapomenuté německé (fotografické) osobnosti. Do širšího povědomí se tak dostává Tobiasovo tematicky bohaté dílo vynikající zejména vysokou obrazovou kvalitou a osobitým svědectvím o včerejšku.
Hlavním objektem veškeré Tobiasovy tvorby je člověk. Ať už prostě zachycený uprostřed každodennosti, obnažený (ve svých citech či na svém těle) nebo pózující a aranžovaný – vždy je to člověk, člověk a jeho stopy v prostoru, člověk a jeho jedinečné bytí, člověk a odtikávající čas.
Zajímavá je autorova cesta od zaznamenávání válečné mizérie v Rusku (kde si ale také našel čas na vyfocení svých přátel zcela vyjmutých z kontextu války – tato fotografie z Ruska je na výstavě zařazená v oddělení Pózy, snad aby nerušila náladu ruského celku, který má spíše reportážní ladění) k nosnému pilíři jeho tvorby, kterou jsou portréty a módní fotka až k doslovnosti fotek pro gay časopis.
Tobias jako by zpočátku život pozoroval téměř nezúčastněně, chodí kolem něj po špičkách snad ve snaze nechat konstrukce dneška neporušené – pouze pořizuje otisky přítomnosti – přesto ale již v počátcích fotí osobně, z jeho snímků výrazně vystupuje křehkost člověka, kterou později objevuje více nahlas, když přichází blíž ke svým objektům, skoro jako by je toužil obejmout, zachycuje je ve svém vlastním světle, opředené nekonečnem, artikuluje jejich jedinečnost, přitom se však nebojí do přítomnosti vstupovat a zobrazit jí vlastní citlivou optikou – a na samotném konci své tvorby je ve fotografiích pro gay časopis doslovný asi tolik, jak to bylo v opozici k převládajícím dobovým názorům na homosexualitu třeba.
S přihlédnutím k dobovému kontextu jsou tyto fotografie pochopitelné a platí jako snaha o konstituování sebe sama. Dnes slouží jako součást výpovědi o složitosti včerejška, nelze na ně hledět v kontextu dneška a odsuzovat je jako příliš konkrétní.
Nejpůsobivější Tobias je, když jde s aparátem blízko člověku. Už nešeptá, ale ani nekřičí. Dává vzniknout portrétním snímkům, v jejichž pozadí tušíme životy a dobu. A když ne to, alespoň určité napětí, jakýsi osudový element. Z portrétů čiší často neuvěřitelná síla výpovědi - jako bychom se pohledem do očí objektu dívali zároveň na všechen jeho život, každý cit a proteklou vteřinu. Osobním vrcholem a jistým symbolem Tobiasovy tvorby jsou pro mě zvláště dva snímky: „Axel před mými dveřmi, v jedné ruce „světlo“ – ve druhé Horowieze, pár let předtím, než jej s konečnou platností dostihl heroin…“ a „Singrid, hraběnka Richthofen zpívá: Život mě kolosálně zhýčkal…“ Dokonale, myslím, vystihují vše, co jsem popsala výše, jsou „tobiasovsky“ obrazově dokonalé a mají jistě i univerzální přesah.
Tagy: Herbert Tobias
Proč Vlastní krví?
protože osobně.
Chápu význam vlastní krve. Spíš mě zajímá, proč je to v titlku