Při pohledu na snímky Adolfa Vrhela v dvoupokojové Sudkově galerii by jen málokoho napadlo, že jeho dobrým přítelem byl Taras Kuščynskyj. Přes zdánlivou diametrální rozdílnost obou je však možné vypozorovat bod, v němž se jejich tvorba spojuje. Tím bodem je zájem o vnější formu, o tvar – o linii. Ale zatímco Kuščynskyj používá linii jako integrální součást svých fotografických kompozic, Vrhel se rozhodl jít cestou opačnou: linii co nejvíce zviditelňuje a využívá její imanentní autonomie.
Stísněnost výstavních prostor nedovolila víc, než představení pouze malého vzorku Vrhelových prací. Na pěti zdech se tak objevil jakýsi průřez jeho tvorby, jejíž primární náplní byly velkoformátové fotokompozice pro dekorace interiérů, svět techniky a snímky architektury. Na všech snímcích, ať už jakkoliv rozdílných se však všudypřítomně zrcadlí dominanta linie, jíž byl Vrhel tak fascinován: ať už šlo o záběry stavební konstrukce či portrétů Waldemara Matušky či Miroslava Horníčka, vždy je možné narazit na autorovu touhu po geometrickém souznění obrazových prvků.
Jedna z vystavených fotografií jakoby se však od ostatních lišila. Svou jednoduchostí a přesto těžko artikulovatelnou komplexností. Fotografie nese jméno „Geneze čáry“. Jak již název napovídá, na fotografii je skutečně čára. A to ve svém prenatálním stádiu. Než se zrodí jakýkoliv tvor, je sám sobě v zárodku jen málo podobný a stejně tak je na tom, podle Vrhela, i čára: předtím než se napřímí a zesílí, aby mohla začít čelit složitým architektonickým konceptům, musí se nejdříve svíjet v zatáčkách křivky, štěpit se a srůstat, dělit se a navazovat. Přesně takovou čáru Vrhel na snímek zachytil. Jednoduchou technikou fotogramu. Jakoby si atomická jednotka světa vyžádala i „atomickou“ fotografii. Neurčitelná bílá linie na černém pozadí vinoucí se odkudsi zpoza rámu strany jedné kamsi za hranice strany protější. Nezačíná, nekončí. Jen jakýsi extrakt neexistujícího procesu výroby roviny. Fotografie jako taková má ze své podstaty schopnost dodávat nám svědectví o existenci: tolikrát omleté „toto bylo“. Při pohledu na „mléčnou dráhu“ se však ptáme: Co bylo? Co bylo tím předobrazem tohoto nekonkrétního útvaru, jež, jak název napovídá, se útvarem má teprve stát?
Snad nevědomě zasáhl Vrhel citlivé místo lidského druhu, ve kterém touha po neznámu dokáže zastoupit logická racionální hlediska a divák stoje před fotografií přejíždí očima po jednotlivých oblinách a drahách rozdělující se a opětovně se slévající bílé sinusoidy jakoby doufal, že mu dovolí při dostatečné důslednosti nakouknout na druhou stranu rámu a nahlédnout tak až do budoucnosti. V té černé, bíle a několika stupních šedé jakoby se zrcadlil princip myšlenky, jejíž začátek nelze určit a jež po peripetiích v prostorách mozku se začne ubírat určenou cestou, avšak ani po vyřčení nekončí a pokračuje kamsi, kde se možná rozplývá v amnézii nebo začas vytvoří něco jasného a hmatatelného. Třeba čáru.