Galerie Rudolfinum nabízí unikátní pohled na českou fotografii uplynulých dvou desetiletí, a to propojením snímků s díly jiných sfér výtvarného umění, jako jsou malby, plastiky nebo film. Všehochuť výtvarných technik a myšlenkových proudů však promlouvá jazykem, kterému málokdo porozumí.
Záměrem výstavy Mutující médium bylo jistě přilákat co největší množství návštěvníků. Svědčí o tom velkorysý podtitul expozice Fotografie v českém umění 1990 – 2010 stejně jako vznešené místo prezentace. Sotva ale člověk vystoupá po honosném schodišti rudolfínského paláce do prvních sálů výstavy, začne nabývat pocitu, že se stěny nedbale polepené obyčejnými papíry vysmívají jeho naivitě. Nepřipravený divák se skutečně nechá nachytat velkolepou propagací ve výsledku téměř komorně laděné kolekce obrazů a tento výrazný nesoulad se s ním táhne po celou dobu. To však není zdaleka poslední nepříjemnost, která může návštěvníka expozice potkat.
Již v úvodu se dozvídáme, že snahou kurátora Pavla Vančáta při sestavování souboru Mutující médium bylo ukázat alternativní proudy a krajní útvary české fotografie uplynulých dvaceti let. V rámci těchto odchylek od norem fotografického řemesla je nutné připravit se na to, že velká část děl má s fotografií pramálo společného. Nevadí, nabízí se zajímavá zkušenost nahlížet na fotografii z druhého břehu – očima těch, kteří ji nevnímají jako cíl, nýbrž jako prostředek, pomůcku nebo inspiraci. Při procházení expozicí jsem se však nemohla zbavit pocitu, že je mi předkládáno okrajové z okrajového, soubor těch nejméně očekávaných a často nejméně líbivých obrazů vybraných právě z těchto dvou důvodů bez jiné koncepce, které v takovém množství dohromady nedávají smysl.
Výstava je rozčleněna do pěti samostatných okruhů, což však pro jejich extrémní vnitřní rozrůzněnost divákovu orientaci nijak neusnadňuje. První skupinou autorů jsou piktorialisté následovaní stratégy, manipulátory, nefotografy a poslední skupinou nazvanou Po fotografii. V rámci jednotlivých okruhů jsou představeny například snímky Pavla Baňky, Václava Jiráska, Václava Stratila, Markéty Othové, Aleny Kotzmannové či autorské dvojice Jasanský-Polák. Mezi to nejzajímavější, co může návštěvník shlédnout, však patří buď díla nefotografická, kam můžeme zařadit například cyklus Strůjci války Jiřího Surůvky nebo naopak snímky, jež záměrně parafrázují klasickou fotografickou tvorbu. Příjemně průhledným odbočením je série Zbyňka Baladrána nazvaná Diagram (z archivu Willyho Najvara, 1969-1989).
Tito výrazní autoři se však v masivním proudu expozice spíše ztrácejí, než aby určovali její směr. V množství děl obsahově i obrazově nesourodých s nemalým množstvím toho, co se v běžné fotografické mluvě označuje jako nepovedené snímky, které nemá cenu ani zvětšovat, natož vystavovat, chybí záchytné body v podobě vysvětlivek k jednotlivým snímkům, časových a společenských souvislostí, ale také přesnější vymezení konkrétních autorů v rámci fotografické tvorby a historie. Fotografický underground také navzdory svému názvu objektivně nezachycuje trendy současné fotografie, například masovost, komercionalizaci, odosobnění či změny, jimiž prošla díky vzniku internetu a především sociálním sítím. Nabízí pouze jakési malé písečky k představení umělců vybraných na základě neidentifikovatelného klíče. V dobách, kdy galerie výtvarného umění zejí prázdnotou a mezi kurátory výstav se vedou boje o každou návštěvnickou hlavu, se zdá být experiment Pavla Vančáta poněkud nešťastným, především proto, že zkrátka nemá co nabídnout.