V neděli skončila v Galerii Josefa Sudka vzpomínková mini výstava všestranného fotografa Adolfa Vrhela. Mini proto, že by se vám celou sbírku podařilo vtěsnat i na čtyři stěny bytu 1+1. A ačkoli se ne vždy stane, že výstava takto malá dostatečně a věrohodně zmapuje tvůrčí období vystavovaného umělce, zde si laické oko udělá perfektní představu o práci a fascinacích Adolfa Vrhela. Součástí fotografické výstavy jsou i dobové výtisky časopisu Domov, pro nějž autor fotil a které ilustrují Vrhelovo komerčně zaměřené období tvorby (po vystudování architektury se věnoval fotografování interiérů, bytových zařízení, užitého umění atd.). Některé další fotografie zobrazují umělcovu lásku k přírodě, která se následně přelévá do záliby v nových technologiích, fascinaci fotografováním stavebních konstrukcí a industriálních návrhů interiérů.
Právě ty představují nejvýraznější část výstavy. V celé ošklivosti konstrukcí, které jsou strašidelnou nutností všech stavebních prací, se Vrhel snaží zachytit jejich symetrii a nepochybně i určitou subjektivně vnímanou krásu. Součástí této mini sbírky jsou i fotografické kompozice (většinou vzniklé slepením šesti fragmentů určité konstrukce), jako např. návrh stěny haly Rehabilitačního střediska elektrárny v Piešťanech, které dodávají Vrhelově zálibě v zobrazování techniky další rozměr – ukazují jeho lásku ke geometrické přesnosti kompozice, kterou si zřejmě odnesl ze studia architektury a která na jeho fotografiích působí jako vystřižená z učebnice konstrukce na MAT-FYZ. Z dnešního úhlu pohledu jsou tyto snímky věrným obrazem budovatelské atmosféry období komunismu v Československu, zároveň však působí příliš schematicky a až obludně chladně. Doba, kdy Vrhelovy technicky zaměřené fotografie mohly sloužit jako výzdoba interiéru, už pominula, estetické nároky se v běhu dalších desetiletí citelně posunuly.
Ze schematičnosti fotografií konstrukcí pak v galerii vystupuje několik portrétů, ze kterých naopak jako by spadly otěže jinak svědomitě držící auru Vrhelových výše zmiňovaných děl v minulém století – fotografie Waldemara Matušky, Miroslava Horníčka, neznámé modelky a také Vrhelův autoportrét působí svěže, nadčasově a neuvěřitelně optimisticky.
Vrhelovým fotografiím celkově dominuje kompoziční přesnost, preciznost, smysl pro detail a hlavně úžasná bezprostřednost a přirozenost. Výstava perfektně funguje jako vzpomínkový exkurz jednak do tvorby jednoho výrazného českého fotografa počátku druhé poloviny minulého století a jednak jako flashback do 60. let, připomenutí tehdejší atmosféry a prostředí. Tento celkový dojem podtrhává též až ilustračně působící fotografie cvičenců na Spartakiádě. Snad jen dobová hudba v Galerii Josefa Sudka chyběla.